Štěstí pro všechny! A nikdo ať neodejde s prázdnou!"

Červená Lhota, 1. až 21.7.2012

Peloton: Bert, Matony, Matyáš, Péťa, Pišta, Šašek, Tonča, Víla a v doprovodném vozidle Aleš

Sraz v klubovně 16:30 – na minutu přesně. Naložení devíti kol do auta – na minutu přesně. Odchod na vlak – minuta zpoždění. Příchod na nádraží – tři minuty zpoždění. Odjezd vlaku – na minutu přesně. Čekáme tedy hodinu na další vlak. Volný čas využíváme k rozjímání či nákupu zásob.
Od této chvíle už nám na nějaké té minutě nesejde. V Týnci se vydáváme po nám již notoricky známe trase na zříceninu Zbořený Kostelec. Dlouhou monotónní cestu si zpříjemňujeme očesáním třešní visících přes plot. Konečně Kostelec, ještě za světla.

Snadno nacházíme ideální místo na spánek a večeři. Romantici se jdou podívat na hradby, zkontrolovat co se od posledně změnilo. My ostatní se věnujeme přípravě večeře. Romantici se vrací z hradeb. Přerušujeme přípravu večeře a voláme záchranku. V době čekání na záchranku trénujeme fixaci horní končetiny a závěs do šátku. Přepravu zraněného nám Pišta neumožnil trénovat, jelikož byl při smyslech a chtěl jít sanitce naproti po svých. Pišta odeslán odborníkům na chirurgické stoly a my jdeme dokončit přerušenou večeři.

V sobotu se šťastně setkáváme se svými koly i Alešem. Odtud je již popis cesty běžný až fádní. Tlačíme do prudkých kamenitých kopců, následně sjíždíme špatnou cestou, čímž si cestu prodlužujeme o cca 5km. To vede ke snížení morálky mužstva i Tonči. Navíc musíme zařadit nucenou pauzu na zalepení kola. Morálka mužstva stoupá, morálka Matonyho nikoliv. Následně nelze minout stánek s točenou zmrzlinou, kde stoupá morálka všech. Navíc jsme se prozastávkovali do doby oběda, takže sjíždíme k Sázavě a usedáme mezi vodáky do restaurace. Po obědě je potřeba trochu odpočinku a tak po necelých dvou kilometrech zastavujeme na břehu Sázavy nad jezem Žampach a jdeme se smočit.

Osvěženi a plni sil prolétáme sázavským údolím. Bývali bychom jistě zastavili až v Davli, ale naštěstí nás zbrzdila další nucená pauza na lepení kola. Tentokrát Kubova. Pak již dojížíme do Pikovic, kde se opět občerstvujeme zmrzlinou, před prudkým výjezdem na Hradištko, kde plánujeme nocleh.

Následuje další šťastné setkání s Alešem a tentokrát i Vílou. Bleskurychle nalézáme místo na spaní, kameny na oheň a jako zkušení táborníci v okamžiku přeměňujeme lesní mítinku na pohodlné tábořiště. Naši detektivové dořešili poslední případ a byli náležitě odměněni. Povečeřeli jsme Tondovu kaši zazpívali si a šli spát..

Ráno jsme se probudili tak plni sil, že jsme se rozhodli dojet na kolech až do klubovny. Kopcovaté posázaví jsme vyměnili za kopcovaté povltaví a přes Točnou a Zbraslav jsme dojeli k modřanské cyklostezce. Vltavská voda se nám zdála před Prahou natolik lákavá, že jsme neodolali a šli se smočit a zchladit. Někteří tam zvládli strčit jen nohy po kotníky, ti odvážnější tam vlezli celí. Nejodvážnější z nás dokázali dokonce plavat, aniž by jim umrzly ruce nebo jiné části těla. A pak tam s námi byl ještě Maty. Ten si do vody lehl a když jsme odjížděli tak zase vylezl. Po příjezdu do klubovny jsme peníze, ušetřené za zpáteční cestu, zaslouženě prolízali ve zmrzlině.

Zbořený Kostelec - Novomlýnská, 15. a6 17.6.2012

Čarodějnický sbor: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Tonča a Víla

Ačkoliv Pišta několikrát vyhledal v mapě úplně jiný vrch, nakonec jsme se shodli a dorazili po letech opět na památný Chlum, abychom vzdali hold elementu vzduchu, juchuchuchuchuchu! Ve vlaku bylo trochu těsno, a tak jsme byli rádi, že brzy vystupujeme. Na výstup do kopce jsme se předem duševně připravili a vystoupali jsme statečně i s těžkými zásobami vody. Na kopci už nás čekala pohoda vlahého, čarokrásného večera. Po večeři jsme konečně přiznali svou pravou čarodějskou totožnost. Do našeho kruhu se po dlouhých letech vrátila i slavná čarodějka, jejíž jméno jsem zapomněl, ze stáže v Anglii (patrně u samotného Harryho Pottera), která nám přinesla zvláštní létající tabáček a lehce popletené zaříkávadlo, které běžné koště promění na létající. Zaříkadlo jsme samozřejmě opravili, koště začarovali, ale létání jsme nechali raději až na druhý den. Hlavně z bezpečnostních důvodů, neboť večer bývá snížená viditelnost.
Fotografické záznamy z následujícího dne navždy uchovávají ty veselé chvíle, kdy se proletujeme na koštěti vzduchem nad Brdskými kopci. Po drsné bylinkářské policejní akci, ze které si mnozí odnesli i škrábance, a lehkém obědu jsme se vydali pod vedením Maxe směrem k Černolickým skalám a následně do Všenor k vlaku. Na této cestě už se naše zásoby vody značně tenčily a všichni jsme šli jen drženi vidinou limonády či zmrzliny u nádraží. Však ejhle, Všenory jsou ta největší díra ze všech, kde není ve svátek ani jedna hospoda ba ani stánek! Naštěstí i zde žijí dobří lidé, kteří alespoň tu vodu dočepují.

kopec Chlum, 30.4 až 1.5.2012

Velikonočníci: Adéla, Ája, Aleš, Bert, Bětka, Kuba, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Simča, Šašek, Tonča a Tonda

Díky statečné Áje a Pištovi, kteří zastoupili zbytek pracujících či studujících vedoucích, se naše výprava o den nezpozdila a utábořila se zároveň s ostatními oddíly na louce, na které nás pro letošek strpěli spřátelení čeští Indiáni Osmakové. V pátek jsme se připojili k Aráliím a prošli se s nimi po vzdálenějším okolí. Večer se připojil zbytek výpravy - Aleš, Pája a Tonda a konečně jsme byli kompletní.
V sobotu dopoledne jsme zasahovali proti černým pasažérům na trati Londýn - Usixton, což se ukázalo jako velmi komplikovaný úkol. Ačkoliv jsme zaznamenali jisté úspěchy, doteď není úplně jasné, jaká je nejvhodnější strategie na potírání tohoto druhu zločinnosti. Poté jsme si oblepili zbrusu nové lakrosky, abychom se odpoledne mohli vrhnout do sportovních klání s ostatními oddíly. Večer jsme už jen vrátili ztracené orgány oživlým mrtvolám a mohli jsme konečně usnout.
Zde třeba podotknout, že letošní velikonoční počasí patřilo k těm nejkrutějším v novodobé historii. Pozitivní bylo jen to, že nepršelo. Jak by taky mohlo pršet v takovém mraze! V nedělním mrazivém ránu jsme se probudili úplně zasněžení - tedy naštěstí ne my, jen naše týpí. Po dlouhém vstávání a snídání chlapci vyrazili sněhem na proutky a dívky se sesedly kolem ohně ke snášení kraslic. Chlapci tentokrát zvolili směr po proudu Zábrdky, kde leží nepropádaná divočina. Vrb a proutí tu bylo poskrovnu, zato učinili objev krásné a tajemné trampské chaty s tábořištěm a pramenitou vodou, téměř vyzývající k některé z budoucích výprav. Odpoledne Vpřeďáci v čele se Starcem, který se již v předchozích dnech stal slavným svým sportováním v krátkých kalhotech naboso, uspořádali pro všechny velkou hru a večer si několik našich zástupců vyzkoušelo šíny - indiánský hokej, který se vyznačuje tím, že prý nemá žádná další pravidla, kromě úkolu dopravit míček do branky.
I pondělní ráno bylo ukrutně mrazivé - dokonce se nesly zvěsti, že i Stařec má na sobě bundu a boty a že Jerry, nejhyperaktivnější pes na světě, neskáče a jen tak civí. Koledníci vyběhli na stráň, kam sahalo stoupající slunce, a vyhřívali se za dopilovávání svých kolednických básní. Z nich třeba zmínit zejména Maxovu: "Hody, hody, dej sem vejce, ať neskončíš na vozejce!" Mrskut proběhl standardně a k závěrečné hostině a následnému bourání tábora se konečně udělalo i jaro. Čekat na autobus se dalo dokonce v leže na mezi. Tak jen zbývá doufat, že ztráty na zdraví a životech budou minimální.

Údolí Zábrdky u Kozmic, 5. až 9.4.2012

Delegace UŠÍ-X: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kuba, Matony, Matyáš, Max

K této velkolepé celoskupinové akci, kterou ožil v onu slunnou jarní neděli Nový Svět na pražských Hradčanech, třeba zaznamenat alespoň některé zajímavosti, které se jen tak v ulicích nevidí. Jde zaprvé o velmi zdařený kostým sestřičky, který David statečně nosil skoro po celý den, ačkoliv musel čelit pohledům i občasným impertinencím některých kolemjdoucích. Dále pouliční opekání jatýrek či konzumaci tomatových krevních dávek. Není též možné nechat zapomenout na sličnou hlavní upírku Áju, jejíž srdce ve velkolepé závěrečné bitvě nakonec probodl dřevěným kolíkem statečný Kuba.

Hradčany a Nový Svět, 18.3.2012

Bruslařský tým: Adéla, Aleš (fotograf a nebruslící kapitán), Bětka, Gabriel, Herbi, Kačí, Kristián, Kuba, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Šampik a Šašek

O našich krasobruslařských schopnostech není třeba velkých slov. Podívejte se raději na obrazovou dokumentaci! PS: Snad jen malá vzpomínka na toho milého, sympatického pána v pokladně, co má jistě moc rád svou práci a všechny bruslaře...

Na Františku, 21.12.2011

Vánočníci: Adéla, Aleš, Bětka, Gabriel, Herb, Jenda, Kačí, Kristián, Kuba, Kubík, Max, Pája, Sabina, Simona, Šampik, Tonda a Tonča

Nuže, vzpomeňme na poslední Vánočku. Na poslední chvíli se nám podařil najít útočiště v Tondově chatičce, která už touhle dobou je chudinka nejspíš v troskách či úplně strovnaná se zemí. Samozřejmě ne kvůli nám! Na její místě má vyrůst větší, lepší, s koupelnou, ve které poteče snad i o něco průzračnější voda.
O pátečním večeru moc nevím, poněvadž jsem ho strávil v autě ve vánici, která mi málen odnesla i nákupní košík se štědrovečeerními potravinami. V sobotu dopoledne jsme si připomněli dávné časy, kdy křesťanké vánoční svátky nahrazovaly pohanské oslavy slunovratu, Tondovou bojovkou v lese. Odpoledne pak Šampik uspořádal šampikonát v přípravě bramborového salátu a proběhl i další usixtonský zločin. Dokonce jsme i procvičili naše představení, neboť hned následující pondělí nás čekala repríza. Při večerním vánočním ceremoniálu získal Bert nejvyšší vyznamenání - ušácký znak a Kuba konečně šátek. Dárečky byly tradičně velmi hodnotné a rozzářili naše dětská srdce. Na jedné z fotografií například můžete vidět rozzářeného Šampika, jak hledí do svého zbrusu nového kukátka.
V neděli jsem si šli zavzpomínat do jeskyně starého Procházky, o kterém nám velmi zaníceně a fundovaně vyprávěl průvodce Tonda. Dále jsme procvičili synchronizované chození a z kamenného ostrůvku pozdravili Sázavu, kterou tudy někteří znás jen o pár měsíců dříve brázdili na svých kanoích.
Ani si nevypomínám na poslední pohled na chatičku, pamatující nesčetná dobrodružství, která si odnesla s sebou do propadliště dějin. Sbohem, chajdo!

Luka pod Medníkem, 16. až 18.12.2011

Spiritistický tým: Adéla, Aleš, Bětka, Herb, Kuba, Matoni, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Šašek a Tonča

Sešli jsme se u klubovny, i když v menším počtu než obvykle, pobalili jídlo, lékárnu a mapy a vyrazili na vlak přes Lovosice do Oparna (či Opárna - jak se komu líbí). Protože dny jsou v tuto roční dobu proklatě krátké, kolem vlaku se brzy rozhostila tma, ale pan průvodčí i hodná paní spolucestující nám včas řekli, kdy vystoupit. Cestu k Opárenskému mlýnu jsme ztratili jen na chvilku a brzy poté, co jsme ji zas našli, se už před námi objevil osvětlený dvůr a na něm velký černý chlupatý pes Kulich. Pája z něj měla sice obavu, ale neohrožený Aleš se nebojácně odvážil za branku. Kulich je výborný hlídač - každého případnéhp zloděje vítá tak dobrácky, že by jen málokterý měl to srdce něco ukrást. Paní domácí nás přivítala neméně vřele a zavedla nás do kuchyně, která, ostatně jako mlýn celý, všechny ohromila a nadchla. Jen Kuba byl trochu nesvůj, jestli se náhodou neocitl mezi nějakými "naturalisty",čímž myslel patrně vegetariány či ochránce přírody, a dožadoval se návratu do civilizace. Páju obvzlášť nadchla veliká pec, na které se okamžitě rozhodla přespat. Aleš i Pája také hned vybalili své veliké foťáky, ale jen aby záhy oba zjistili, že nemají baterie. Po večeři jsme si střihli složitou postřehově logickou hru Trojice, určenou starším hráčům, ve které všechny bezpěčně rozdrtila Bětka, a pak napínavý turnaj, vyžadující přesnou senzomotorickou souhru a značnou hráčskou zkušenost - sestřelování krabiček od sirek, ve které zase excelovala Adéla a která uvedla všechny přítomné do absolutního tranzu. Po Adélině slavném finálovém sestřelu dokonce radostí někteří přítomní začali skákat po hlavách, strhávat ze sebe trika a vyhazovat je do výše.
Druhý den po snídnani jsme vyrazili na vrch Lovoš, o kterém Tonča prohlásila, že to je taková procházka pro dědečky. Musela nejspíš myslet nějaké velmi čiperné a zdatné dědečky, protože pod vrcholkem jsme už všichni měli sundané bundy a vypadali jsme celkově docela udýchaně a zpoceně. Po Lovoši jsme překonali most přes dálnici, která ještě ani nebyla na mapě, snědli své obědy, chlapci okoukli místní srnky (protože puberťáci prý myslí na divné věci), a ačkoliv tomu Max nechtěl věřit, vystoupali jsme ještě na vrch Ostrý, kde jsme ještě znovu mohli přehlédnout krásnou podzimní krajinu Českého Středohoří v podzimním oparu.
Ještě třeba vzpomenout na srdcervoucí příběhy k ustrnutí kouzelného potoka, zejména ten Maxe, Matyáše, Matoniho a Adély, kde byla srdce vroucí a ňadra dmoucí...
Večer se stal historicky první vážný Usixtonský zločin - kadeřník Percival O'Cutter vyloupil poštu. A o něco později ještě jeden zločin, když nám vyvolaný prehistorický duch, vtělený do Aleše, ukradl oddílovou relikvii - Kámen moudrosti. Bylo třeba ho ještě v neděli za pomocí kouzel a zbraní vyrvat z moci duchů zpět do vlastnictví oddílu. Probili jsme se pro něj hravě až do sklepení Opárenského hradu a nyní je už opět v bohatých ušivědných sbírkách v naší klubovně.

Oparno, 25. až 27.11.2011

Obyvatelé vysokohorské boudy: Adéla, Aleš, Bert, Jake, Jenda, Kačka, Kuba, Kubík, Lojza, Max, Matony, Maty, Pája, Pišta, Sabča, Simča, Šampik, Šašek, Tonča, Tonda a Arálie

Středeční a čtvrteční osudy členů naší podzimní vysokohorské expedice, stejně jako mnohé další, budou ztraceny, dokud se nenajde v naší mladé ušixácké generaci nový kronikář. Já, stařec se slábnoucí pamětí, se tedy pokusím zachytit své matné vzpomínky alespoň od čtvrtečního večera, kdy jsem dorazil do horského ležení... a vidíte, ani na ten už si nevzpomínám. Že by tradiční schovka? David se myslím nechal zaházet hromadou dřeva ve dřevníku, čímž se stal opravdu nenalezitelným.
Jehlanka se po celou dobu našeho pobytu nacházela v bílé nicotě, která jen občas ustoupila a odhalila kus krkonošské krajiny. Stejně tak i v pátek, což nás odradilo od výstupu na hřebeny. Místo toho jsme došli k Mumlavským vodopádům, kde jsme pojedli tradiční chléb se třemi špalky - salámovým, sýrovým a okurkovým, a pak kolem Pištovy chalupy, přes Ručičky zpět.
Další z mála věcí, kterou si vybavuji, je, že Arálie v rámci svého letošního studia italské renesance zvolili žertovné téma morové epidemie, tedy konkrétně Dekameron. Po loňské zkušenosti s epidemií skutečnou to hraničilo s rouháním, ale díkybohu jsme všichni přežili ve zdraví. Pokaždé když udeřila morová rána, objevili se čtyři doktoři v máskách s dlouhými zobany. Kdo natrefil na špatného, měl co dělat, aby mor přežil. Tak jako v knize i my jsme si pobyt na Jehlance krátili čas legračními povídkami. Nezvládli jsme jich sice desetkrát deset, ale jedenkrát deset ano. V pátek večer jsme se též začali chystat na sobotní maškarní ples a malovat své masky - kromě asi poloviny obyvatel Springfieldu se mezi nimi našlo i několik velmi pozoruhodných, originálních kousků.
Sobotu už mi má skleróza značně zamlžila, ale odpoledne, to vím, jsme si, my ušixáci, poprvé procházeli Usixtonské ulice a snažili se najít majitele ztracené peněženky. A večer nastal připravovaný maškarní ples s originální renesanční hudbou a renesančním tancem - a další morovou ranou!
Nedělní odjezd byl v historii výprav unikátní, neboť jsme se letos, po zkušenostech z minulých děsuplných přesunů přecpanými autobusy, rozdělili hned do tří spojů ROkytnice - Praha a dle harnomogramu dorazili s půlhodinovými zpožděními na Černý Most.

Rokytnice nad Jizerou, 26. až 30.10.2011

Členové expedice: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kubík, Matony, Max, Pája, Péťa, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Šašek, Tonča a Jenda j.h.

Rychlík do se řítil tak sebejistě, že jsme začali mít obavu, že v Hněvicích ani nezastaví. Zastavil a po průchodu přes most a sídliště jsme konečně opustili civilizaci. Statečně se drželi v pochodu i naši nejmladší členové Kubík, Bětka a Adéla, a to až do setmění, kdy jsme končeně dorazili na Mordloch a utábořili se. Mordloch je tajemné místo. Za Třicetileté války tu bydlela banda lupičů, která sužovala okolí. Jeskyně, kterou si vytesali ve skalce, je tam dodnes a v ní zahrabané kosti poustevníka. Nikdo z nich, a ani pod blízkou kapličkou zaživa pohřběná hraběnka, nás však strašit nepřišel a spokojeně jsme se probudili do slunného rána.
Cesta nás vedla přes různé skalní sochy, které po okolí vytesal před asi 150 lety Václav Levý. Po nekonečné, vyprahlé polní cestě nad Tupadly jsme (tu) padli do prvního stínu lesa a užívali si oběda a odpočinku. Jen duo Bert a Max neúnavně vytáhli svá diabola a pilně cvičili na Československo má talent, stejně jako každou jinou volnou chvilku. Po Pištově azimuťáčku jsme ale zase museli vzít bágly na ramena a pokračovat přes Dolní Vidim až před Jestřebici, kde nám Jeník našel pěkný plácek pod skaliskem. Tam večer u ohníčku jsme provedli kriminalistický výcvik v disciplínách výslech, popis pachatele, maskování či ohledání místa činu. Zejména v maskování jsou mnozí mistři a Matonyho maska Tarzana zůstane jistě nezapomenutelná.
Ráno jsme se svižně vydali na poslední část cesty, protože nejbližší spojení s domovem začínalo jedenáct kilometrů před námi v Mšenu. Zde je třeba zmínit, že mnozí z nás by ani teoreticky pospíchat nemuseli, protože jejich zásoby jídla by jim umožnily život v lesích ještě nejmíň další týden. Cestou jsme zabojovali o vlajky, na což jistě nejvíc doma vzpomíná Simča s nohou nahoře, a zneškodnili zločineckou bandu Toma Radleyho. Do Mšena jsme dorazili s krásnou časovou rezervou na zmrzlinu, a pak už zbývalo jen pěkně usnout ve vlaku domů.

Štětí - Mšeno, 30.9 až 2.10.2011

Oslavující a oslavenci: Adéla, Bert, Bětka, Gabriel, Kristián, Kuba, Kubík, Matony, Matyáš, Max, Šašek, Tonča a všichni vedoucí a spoustu Arálií, ba i nějací rodiče

Garden Party byla letos díky svatému Václavovi zahájena už dopoledne. Úvodní malá procházka se ale ukázala jako slušný turistický výkon, a tak na Ájinu zahradu hlavní skupina dorazila až kolem třetí hodiny odpolední, dosti netrpělivě očekávána organizátory. Nicméně všechno se nakonec krásně stihlo sníst a vypít. Navíc se podařilo i oživit sochu Hanumana a vzpomenout na jeho i naše hrdinské činy. Sluníčko k tomu svítilo, buřty černaly a co víc si přát, že?

Hostivař - Uhříněves, 28.9.2011

Flotila: Ája, Aleš, Bert, Kuba, Matony, Martina, Matyáš, Max, Pája, Péťa, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda a Arálie Ája, Brácha, David, Kristína, Martin, Méďa, Šárka, Tomáš a v neděli ještě Anička a Terka

U pokladen Hlavního nádraží se vedle nás houfovalo několik dalších partiček, z čehož se dalo vytušit, že na řekách bude o víkendu rušno. Změna řeky z Otavy na Sázavu nám usnadnila cestu, a tak už za hodinku jízdy nás vlak vyplivl na startu v Čerčanech. Cestou k vodě nás lapil jakýsi kempař a vnutil nám svůj kus trávníku za výhodných 48Kč na osobu po slevě. Kdož čtete tyto řádky a plánujete někdy podzimní Sázavu, nenechte se zblbnout, obejděte kemp a lehněte si na louku za něj, kde se normálně může stanovat!
Ráno přijely žluté lodě, červené lodě, pak dlouho nic a nakonec i ty naše, podivně šmouhaté. Po krátké instruktáži našeho admirála flotily Tondy jsme se úspěšně nalodili a vyrazili cvičně proti proudu. Jelikož po proudu je to lepší, záhy jsme otočili a přetahali lodě přes první jez. Jezy a voleje člověka rychle vyhladoví, takže nás nalákala už restaurace v Městečku, kde nás ale neměli rádi. Dovnitř jsme totiž nemohli, protože jsme měli zablácené boty, a venku nám zase nechtěli objednat. Přestože se některým podařilo získat kofolu či polévku, rychle jsme restauraci opustili a dopluli až do Nespek, kde jsme si konečně dali pořádný oběd. Odpolední plavba proběhla klidně, u Zbořeného Kostelce někteří obětavci přirazili k břehu, nasbírali dříví a doplavili ho až do Týnce, kde je to s dřívím prachbídné. Do kempu jsme přirazili celkem brzy, a tak admirál vyhlásil ještě několik zapeklitých disciplin k poměření nabytých vodáckých zkušeností. I s vylovením utopené kanoe se všichni zdárně vypořádali a už ani nevím, kdo byl v čem rychlejší. Ovšem večer, když Měsíc vystoupal dostatečně vysoko, to nám řeka odhalila největší vodácké moudro! Nikoliv zadarmo. Až na konci strašidelně temného vodního tunelu světlo svíce vyjevilo, že boty ještě nikdy... to se asi nesmí takhle prozrazovat!
Druhý den se k nám připojily Terka s Aničkou a plulo se v pozměněných posádkách dál. Nekonečný proud vodáků díky krásnému počasí ještě zhoustl a zvláště na jezech bylo až nepříjemně rušno. Nejhořší sorta vodáků jsou samozřejmě rafťáci, zvlášť ti na parní pohon, tedy ti, co jezdí pod parou. Pája jim doživotně zakázala vstup na řeku, ale bohužel zatím neví, jak svůj zákaz vymáhat. Poněkud nás zdržel jez Brejlov, ale peřeje v závěrečném úseku nás nesly vcelku rychle a plánovaný cíl jsme s přehledem stihli. Ačkoliv to na zastávce Pikovice vypadalo jak na Hlavním nádraží, ve vlaku se dalo i pohodlně sednout a příjemně doklimbat k domovům.

Čerčany - Týnec - Pikovice, 9. až 11.9.2011