Milé Uši,
Doufám, že jste si užili prázdniny, jak to jenom šlo. Oddílový rok je již tady a začne úvodní výpravou, o které jste dostali info v jiném emailu. Schůzky budou probíhat, jako každý rok, ve středu od 16:30 do 19:00 a první schůzka v tomto roce nás čeká ve středu 9.9. Dotazníky s informacemi o termínech výprav a jiném dostanete na první schůzce (nebo řekněte někomu z vedoucích a dáme vám je), společně s přihláškami (pro děti, od kterých přihlášky nemáme) a připomínkou příspěvků.
Zatím počítáme s normálními schůzkami a výpravami, kdyby se situace nějak změnila vzhledem k vládním opatřením, či jiným zásahům, dáme vědět na email, či na naše stránky.

Mějte se krásně a těšíme se na vás v novém roce!

Reportáž zatím(?) pouze fotografická je v galerii! ?: Sázavka, 5. až 7. 6. 2020

Vidim, 13. až 15. 12. 2019

Účast: Tonda, Štěpán, Marťa, David, Eliška Z., Šárka, Bořek, Eliška D., Julča, Andělka, Bára, Pišta, Vlado, Matony, Bětka, Adéla, Maty

Na naši druhou podzimní výpravu, Duchařku, jsme se letos vypravili jako klasicky do Barochova k našemu bývalému hlavnímu vedoucímu Alešovi, kde jsme museli rozšifrovat záhadu prokletí rodu Brownů. Vyšetřování začalo v pátek večer teoretickou průpravou, v rámci které jsme si představili různé typy kleteb. V sobotu dopoledne jsme šli na výlet po okolních lesích (nebo tedy spíše mýtinách) pod vedením Toníka, a přitom jsme soupeřili ve výběru toho nejvšeobecněji šikovného člena našeho oddílu - tzv. kalokagathii - který se bude moct vypravit za zlatým rounem, což je naše celoroční hra. Po návratu jsme hráli již tradiční (všemioblíbenou) ruskou schovku a pak jsme konečně vyrazili do domu Brownů, kde jsme strávili noc vyšetřováním a nakonec vyvoláním ducha jednoho z předků rodu. V neděli ráno jsme pak výsledek prodiskutovali, a ještě jsme se učili něco o správné etiketě chování před kentaurským učitelem, abychom poznali více z příběhů Jásona a Argonautů, zapsali si do cancáků a vyrazili zpět do Prahy.

Barochov 15. až 17. 11. 2019

Účast: Bára, Jenda, Eliška D., Eliška Z. Franta, Tonda, Štěpán, Julča, Kryštof, Vojta, Očík, Maty, Kuba, Matony, Pišta, Adéla, Bětka, Vlado. Dále Arálie: Adriana, Roman, Eliška C., Páťa, Čenda, Eliška L., Šimon L., Ještěrka, Žofka, Kasiopka, Sofka, Štěpán M., Vítek M., Pája, Toník, Šimon, Márinka, Adam, Bojda, Emilka, Ondra, Helenka, Kůža, Ája, Anička, Honza, Kanička, Marek, Pedro, Petra, Sofka, Zita a extra Kačka.

Na tradiční podzimní výpravu do Krkonoš s oddílem Arálie jsme tentokrát vyrazili v pátek večer, a to hned dvěma autobusy, jelikož bychom se všichni do jednoho nevešli (tentokrát jelo až neuvěřitelných skoro 40 dětí!). Po příjezdu jsme se přenesli do Galských dob a pozorovali příběh Asterixe a Obelixe a zároveň soutěžili v olympijských disciplínách o nejlepšího sportovce napříč oddíly. V sobotu přijela větší část vedoucích, a tak se olympiáda a další akce mohli rozjet. V neděli jsme se vydali na tradiční celodenní výlet, tentokrát za velkého větru, ale ne tak ukrutné zimy, k pramenu Labe. Na cestě zpátky jsme utíkali před Římany a večer si po ohřátí zahráli celochatovou schovku. Pondělí jsme velkou část dne věnovali výrobě draků, jejich konstrukce a malování obrazů na plátno, aby bylo vše připraveno na jejich pouštění. To proběhlo v úterý, kdy se také večer na velkolepém večeru představili vítězové olympiády a zápolení Asterixe a Obelixe s Římany. Ve středu nás tedy už čekala pouze cesta domů autobusem, s krátkou zastávkou pro Matyho a Čendu v Jilemnici a pak už hurá domů.

Rokytnice nad Jizerou - Jehlanka, 25. až 30. 10. 2019

O víkendu jsme se jeli podívat na naše spřátelené oddíly z KONDORA. Ačkoliv ve velmi komorním osazenstvu (Eliška, Marťa, Bětka, Kuba a Pišta), myslím, že výprava byla úspěšná. Přenocovávali jsme v skautské klubovně ve Strakonicích, a dohromady se nás sešlo okolo 40 dětí. Ty pak musely řešit problémy životního prostředí pro celou zeměkouli - od sdílení pastvin po docházející zásoby vody, děti se utkali v sérii ekologicky laděných her. Zatímco některé hry byli spíše poznávacího charakteru, například při zemědělské činnosti došlo k rozpoutání něčeho, co by se dalo přirovnat jen k mezinárodní válce. Takže, i s touto temnější variantou se děti musely potýkat. Na konci víkendu jsme si rozdali ceny a už se těšíme na další shledání.

Posádka: Adéla, Bára, Bibi, Franta, Matony, Maty, Max, Pišta, Štěpán, Tonda, Vlado a Vojta, dále pak Arálie (Ája, Adriana, Bojda, Eliška, Emilka, Kanička, Kiki, Kůža, Marek, Márinka, Roman, Roman, Sofka a Stázka) a ještě extra (Ája, Aleš, Anežka, Jáchym, Jakub, Jéňa, Méťa, Péťa, Sofinka, Šárka, Terka a Vláďa)

Na letošní první výpravu jsme se vydali jezdit na kánoích na řeku Berounku, kde podle věrohodných zdrojů byla voda jako na jedné z mála řek. I přes hojný počet jsme cestu zvládli bez problému (jak vlakem, tak následným autobusem, kde z nás měl pan řidič samozřejmou radost). První večer jsme přečkali v kempu ve Zvíkovci v příjemném občerstvení místních. První den jsme přešli most a nasedali do lodí. Bylo krásné počasí, a tak někteří zapomněli vzít svoje barely a ti, kteří jim je brali, se rozhodli pro velmi dobrovolnou koupel hned na začátek výpravy. Voda samotná byla klidná s málo jezy, ale alespoň nějaké se objevily a oproti minulému roku jsme nemuseli přenášet úplně každou minutu. Potom, co jsme dorazili do kempu, nebylo ještě tak pozdě, a tak jsme se rozhodli pořádat klání na prázdných lodích: hra na babu v lodích, prohazování místa háčka a kormidelníka a závodění. Večer jsme se zahřáli čajem a šli spát. Poslední den jsme již jenom dojížděli na místo odevzdání lodí přes příjemného pána, u kterého jsme si dali oběd. Poměrně spaření jsme se vrátili se zpožděním jiným vlakem do Prahy a vesele se rozešli sušit věci do svých domovů.

Berounka (Zvíkovec - Račice), 13. až 15. 9. 2019

Karlštejn, 15. až 16. 6. 2019

Na této výpravě jsme se vydali tradičně do Brd, konkrétně po stopách hrdinů z našeho festivalového divadla Smaragdové jezírko. Cesta nás vedla přes rivalská městečka Radouš a Lhotka (dozvěděli jsme se, že Lhotka to má ke kouzelnému místu blíž) až jsme došli k samotnému Smaragdovému jezírku. Vzhled nás docela potěšil, ale raději jsme z něj nepili. Večer jsme se utábořili na kopci Plešivci, kde jsme společně rozjímali nad významem přírody a Brdského Něčeho. Pak jsme měli všechny cíle splněny a vesele jsme se vrátili domů.

Brdy - Plešivec, 24. až 26. 5. 2019

Kosí potok, 18. až 22. 4. 2019

Vánočníci: Adéla, Aleš, Andělka, Bětka, Bořek, Eliška, Franta, Julča, Kuba, Maty, Pája, Šárka, Štěpán, Toník, Víla a hosté Martin, Metůdek a Michal

Oslavy letošních Ušáckých Vánoc se opět odehrály v naší dobře známé Vidimi. Po příchodu do chalupy na nás čekalo milé překvapení v podobě roztopených kamen a chalupou se pomalu ale jistě začalo šířit teplo. Povečeřeli jsme, zjistili, kdo nosí dárky v jaké zemi, ježíškové se pokusili naježit podle seznamů rozmařilých dítek a mohli jsme spokojeně ulehnout do svých spacáčků. Ráno nás již tak klidné ovšem nenechalo. Zjistili jsme, že z oblohy popadaly hvězdy a co by to bylo za Vánoce bez hvězdy nad Betlémem. Neváhali jsme ani chvilku a vydali se posbírat popadané hvězdy. Vše se nám báječně podařilo a tak zbývalo jen naslouchat hvězdám, aby nám poradily, kdo se má ucházet o jaké místo v Betlémě. Betlém UŠI-X obstarali věru pěkný a tak se nad ním mohla bezstarostně rozsvítit hvězda. Vánoce budou! Nalákali jsme tedy Ježíška prskavkami a koledami a podařilo se, dárků bylo požehnaně. Již v teple chalupy jsme si všechny dárečky vybalili a představili je ostatním. Nechyběly ani tradiční zvyky v podobě házení papučí, nebo pouštění lodiček. Dobře naladění a najezení, jsme si nechali zdát o úspěšném dni. Na neděli připadlo balení a uklízení. Přeci jen jsme ale před odchodem na autobus zvládli ještě zjistit, která z postav nosících dárečky je nejštědřejší. Je to teď takové malé Ušácké tajemství.

Dolní Vidim, 14. až 16. 12. 2018

Účastníci: Andělka, Bětka, Dorotka, Eliška, Julča, Kuba, Maty, Šárka, Vlad a Aleš s rodinou

Naše strachuplná výprava byla tentokrát tak trochu jiná. Vyrazili jsme hezky pro změnu z autobusového nádraží Roztyly v Praze, odkud jsme dojeli až do Barochova k Alešově chatě. Večer jsme měli už jen takovou komornější džem sešn, kde Maty hrábl po kytárce a kdo chtěl, tak si nějak ťuknul do piana, zahráli se miniherky, například lyžování s papáním rolády a šlo se konečně spát. V sobotu jsme neváhali a vyrazili za pěkného počasí na výpravu do lesa, kde jsme potkali po cestě indiána, strom, do kterého se musely házet šišky, nebo nějaký šunkový běh pro okrasu, aby nikdo neusnul. Což nějak tak zabralo celý den, pak byl večer a šlo se zas spát. Druhý den se již ráno brzo vyrazilo na vlak, aby se stihlo být co nejdéle v akvaparku, kde se všem moc líbilo. No a to je vlastně už pak i konec výpravy.

Barochov a Průhonice, 16. až 18. 11. 2018

Tradiční podzimní výprava v podzimních Krkonoších s naším spřáteleným oddílem Arálie byla významná v tom, že se tentokrát odehrála pod vedením nové generace vedoucích. Po pobrání všech dětí v Praze jsme se vydali na téměř čtyřhodinovou jízdu autobusem až do Rokytnice nad Jizerou. Cesta proběhla v klidu, kromě zastavování na každém rohu a prošení řidiče, jestli můžeme na záchod. První den jsme po výstupu již jenom povečeřeli a šli spát. Tématem celé výpravy byly prehistorické doby, kde jsme poznávali její strasti. Naši neandrtálci byly rozděleni do několika klanů, ve kterých soutěžili. V sobotu jsme se vydali na krátký výlet, kde jsme se procházeli romanticky zasněženou krajinou a večer jsme si zahráli každoroční celochatovou schovku. V dalších dnech jsme se již zabývali hlavně stavbou draků (kde se ukázalo, že nejstarší děti měli největší problém s konstrukcí draka) a jejich pouštěním za nepřízně počasí, hlavně větru. Večer jsme se jenom trochu poděsili na bojovce, uklidili a v úterý jsme se všichni šťastně naplněni sekanou a zážitky vrátili domů.

Rokytnice nad Jizerou, 26. až 30. 10. 2018

Flotila: Adéla, Aleš (s rodinou), Bětka, Bořek, Eliška, Kryštof, Matony, Maty, Pája (s Michalem), Šárka, Vojta a Arálie

Na naši první výpravu v oddílovém roce jsme se vydali na kánoích po řece Sázavě. Po příjezdu na místo prvního přespání jsme zjistili, že je recepce již zavřená, ale naštěstí, díky magii mobilů, jsme zjistili, že se můžeme uložit kdekoliv v parku v Bakově nad Jizerou, což jsme také udělali. Zde jsme tedy přečkali noc, která byla přerušena lehkým deštíkem, který způsobil přesun z přespávání pod širákem do vedlejšího přístěnku. V sobotu jsme se nesetkali s jediným sjízdným jezem, což znamenalo přenášení lodí na každém rohu a den byl uzavřen hledáním místa na přespání, jelikož mezi Bakovem nad Jizerou a Benátkami není jediný kemp. Naštěstí nám místní rybář poradil, kde je místo na táboření, a tak jsme u ohně usnuli. Poslední den znamenal dojezd několika kilometrů a přenášení dalších několika jezů. Po vytažení a předání lodí jsme si již jenom koupili zmrzlinu a dojeli do Prahy.

Bakov - Benátky nad Jizerou, 14. až 16. 9. 2018

Červená Lhota, 30.6 až 21.7.2018

15. až 17. 6. 2018

Čarodějové a čarodějnice: Adéla, Aleš, David, Eliška, Franta, Kryštof, Maťa, Matony, Olík, Pája, Šárka, Tonda a Vojta

Všichni už se nejspíš nemohli dočkat, protožte na místě srazu jsme byli komplet už 5 minut před domluveným časem! V Třebáni jsme přestoupili na motoráček, který jede nejdřív jedním směrem a za chvíli zas opačným, což je taková zajímavá rarita. V krásném, sluncem pozlaceném večeru jsme vyrazili vzhůru do Brd, ale než jsme konečně znovuobjevili staré tábořiště, už se notně začínalo smrákat. Jakmile Vojta úspěšně dobojoval bitvu s modřínovým věchýtkem, jali jsme se večeřet, a pak ještě dlouho trvalo, než se místo nás u toho samého ohniště slétlo třináct čarodějů a čarodějnic. Své umění všichni prokázali neuvěřitelnými magickými kousky. Někdy v té době nás překvapil děštík - aprílový, který se ještě nekolikrát během večera vrátil, později už jako májový. Překvapil, avšak nezaskočil. Hbitě jsme na připravené konstrukce a přilehlý strom navázali plachty a pokračovali jsme v kouzlech. Velký kouzelný úkol - vysvobodit skřítky Studeníky z ohnivého prokletí - se posledním zdařil přes všechny těžkosti doslova za minutu dvanáct!
Druhý den ráno jsme si proto pěkně přispali a než jsme se nasnídali, nasbírali dřevo pro další návštěvníky (tak, jako ti předchozí nasbírali pro nás) a všechno sbalili, až na lichou ponožku, která zaručeně nikoho z nás nebyla, táhlo skoro k polednímu. U studánky pod Studeným Vrchem jsme dobrali trochu vody a svedli rafinovanou bitvu dvou království. Během cesty bezmála polovina naší výpravy ovšem sváděla mnohé další bitvy a konala mnohá strategická rozhodnutí týkající se jakési těžby nerostných surovin a obchodů na burzách, kterým jsem ovšem příliš nerozuměl. Každopádně cesta tak všem pěkně utíkala a snadno jsme vystoupali až k rozhledně, která byla zavřená, protože správce se nejspíš rozhodl oslavit svátek práce prací a přebetonovával schůdky před vstupem k radosti všech přístích návštěvníků... a lítosti těch současných. Pak už to šlo s námi z kopce a po obědě a kouzlení se šiškami a stromem jsme se dokulili až do Hostomic na zastávku. Ještě třeba zažalovat, že Pája zbaběle opustila výpravu už na Smíchově!

Osov - Studený vrch - Hostomice, 30. 4. až 1. 5. 2018

Ušácká delegace: Adéla, Bětka, Bořek, David, Eliška, Franta, Julča, Kryštof, Maťa, Matony, Pišta, Šárka, Tonda, Vlad a Vojta

Velikonoce se opět nesly v tradičním duchu – ve čtvrtek jsme vyrazili na louku spolu s Aráliemi, se kterými jsme měli společný celý program. Zde se ukázalo, že jede vlastně ještě Bětka, která původně nebyla zapsaná, a naopak že pár Arálijských dětí nedorazí. Nicméně jsme v celkovém počtu 15 dětí a 8 vedoucích vyrazili za doprovodu mnoha dalších dětí a vedoucích z ostatních oddílů na louku u Kosího potoka. Ta vypadala stejně jako dříve, ale vzhledem k vysokému počtu vedoucích se nám tentokrát podařilo neskončit se stavbou týpí jako poslední. Jelikož jsme sem jeli jako dva oddíly dohromady, měli jsme dvě týpí a rozhodli jsme se provést experiment – oddělit dětské a vedoucovské týpí. Dopředu říkám, že rozdělení snad fungovalo, ačkoliv jsme možná mohli prohodit, které týpí dostaly děti a které vedoucí.
Po zabydlení jsme se ocitli na staroanglické svatbě jistého Johna a Mary. V rámci svatby k nám také promlouval jistý velmi známý detektiv. Později jsme zjistili, že se nejedná o nikoho menšího než proslulého Sherlocka Holmese. A ten se rozhodl vyprávět příběh jednoho svého nedořešeného případu…
Páteční ráno jsme vyrazili na výlet po okolí. Ačkoliv noc byla mrazivá, přes den bylo velmi pěkně a okolní louky Kosího potoka byly vskutku Čtrnáctkovsky malebné. I přes Tondovo naléhání jsme se nakonec rozhodli nepřebrodit potok a suchou nohou jsme se vrátili do tábora, kde jsme se večer měli vrátit na svatbu a vyzkoušet si nějaké ty tradice. Mezitím instruktoři strávili večer s instruktory z ostatních oddílů při hraní strategické hry.
Sobotní dopoledne jsme strávili došetřováním zmíněného případu a zatýkáním viníka. Sice nebylo tak pěkně jako v pátek, ale nepršelo, a protože bylo zataženo, noc alespoň nebyla tak chladná. Odpoledne jsme si s ostatními oddíly zahráli společnou hru, kterou organizoval oddíl Draco. Hra se povedla, ačkoliv vedoucí byli možná opět trochu moc soutěživí (ačkoliv nakonec to zas tak nevadilo). Večer jsme se vrátili na svatbu a pronášeli přípitky novomanželům.
V neděli ráno jsme si zahráli sporty s ostatními oddíly, přičemž si Eliška zvrkla kotník (snad už je to teď lepší :)). Po obědě začalo silněji foukat, tak jsme se museli trochu pojistit a přitlouct plachty týpí, aby nám neodlétly. Vítr naštěstí rychle přešel, a tak jsme mohli odpoledne vyrábět pomlázky a barvit vajíčka. V průběhu odpoledne pak pro změnu na chvíli sněžilo – opravdu aprílové počasí. Poté jsme dořešili poslední kousky zločinu a večer jsme šli na bojovku. Na tu jsme odcházeli z týpka od Draca, kam jsme přišli na návštěvu, což bylo moc fajn.
A v pondělí ráno už byly pouze tradice – pomlázka, společná snídaně a balení a odjezd. Naštěstí nám zase svítilo sluníčko, takže se balilo pěkně. No, už se těším na tábor, kdy se zde opět objevím.

Kosí potok, 29. 3. až 2. 4. 2018

Členové výpravy: Adéla, Bětka, David, Franta, Julča, Matony, Maty, Pája, Tonda a Aleš, Šárka, Jéňa a Méťa (domácí) a Michal (host)

Přistoupení jesenické členky našeho pražskolibčického sdružení do autobusu se k Pájině velké úlevě zdařilo a po sedmé hodině večerní výprava dorazila i s Julčou do chalupy, kterou Alešova rodina už od rána vysekávala z mrazivého sevření posledních únorových dnů. Po jídle, při kterém všichni působili poněkud ztuhle, vyjma Tondy, který nikdy neztrácí svou nezkrotnou energii, Aleš nervózně prohlásil, že už musíme rychle začít hrát vyprávěcí etapu, jinak ji do nedělního odjezdu nedohrajeme. Během večerních seancí pak Matony oblažoval ty zrovna nezúčastněné hrou na kytaru a všichni se tak trochu choulili ve stále poněkud syrovém pokoji, než se šlo konečně spát.
Druhý den ráno jsme oživili starou ušáckou tradici. Naučili jsme se rychlokurzem ušimpijskou hymnu, zapálili ušimpijský oheň a započali tak dvoudenní ušimpijské hry. V Ledcích jsme provedli první disciplínu na zamrzlém rybníku a v příjemném zimním počasí si na zpáteční cestě trochu zchladili ruce přenášením vody. Po zahřátí obědem jsme opět vyrazili do zimních lesů. V napínavém medvědím souboji na stromech překvapivě všechny porazil Tonda - reprezentant Česka. Ostatně pro Fidorku udělá leckdo cokoliv, i když byly vedeny spory, zda zlatá je opravdu nejlepší či nikoliv. V podvečer zdolali obě trojice v etapě druhý level a načaly třetí, nejsložitější, ve kterém jakožto skřítkové o nezáviděníhodné velikosti dvou palců měli zabránit hrůznému činu černého rytíře. Zároveň pod šikovnýma rukama našich členů vznikali osobití lyžaři, kteří následně obsolvovali lety na lyžích. Zvítězil Julčin reprezentant USA, jehož vítězná taktika spočívala v tom, že zásadně dopadal ve dvou kusech. Na večer přibyl opožděný Maty a rozjel hokej, bez kterého by zimní ušimpiáda jistě nebyla úplná. Během hudebního závěru večera pak postupně všichni odpadli, až to nakonec zabalili i samotní muzikanti.
V neděli malí drátěnohadroví lyžaři absolvovali ještě běh na lyžích - nejrychlejší byl Frantův Kazach - a pak jsme ještě vyrazili ven na snowboard a icegolf. Oproti sobotě ledy polevily a icegolfové hřiště - zamrzlý potok - utržil do ledu zrádné díry, které dodaly utkání na dramatičnosti. Před obědem se konečně podařilo tojici Bětka, David, Julča vysvobodit zakletého rytíře (zbylé trojici skoro také), a po slavnostním zakončení Ušimpjských her - zvítězil překvapivě Severní Korejec David - bylo třeba zvládnout už jen poslední disciplínu - běh na autobus. Jak dopadla, nevím, nikoho ze sportovců jsem od té doby nepotkal...

Barochov, 2. až 4. 3. 2018

Třetí uvedení hry Jane se konalo v holešovickém Studiu Alta brzy po novém roce. Pro hru je to velmi vhodný prostor, krásně se vejdeme na velké jeviště, včetně stínohry, kol i světelného parku. Publikum se dostavilo celkem hojné a herecké výkony byly na naše poměry nevídané.

Studio Alta, 9.1.2018

Účastníci: Adéla, Aleš, Bětka, Bořek, David, Franta, Kuba, Maťa, Matony, Maty, Pája, Šárka, Tonda a Michal a Jéňa j.h.

Pája už to píše...

Česká Lípa - Dubice, 15. až 17. 12. 2017

Divadelní sobor: Adéla, Aleš, Bětka, Franta, Matony, Pája, Vlad a Vojta
Turistická a divácká podpora: David, Kryštof, Kuba, Maťa, Tonda a Víla

Na svatého Martina UŠI-X úspěšně reprízovali hru Jane v rodišti dvou z herců. Publikum jsme si pojistili vlastními lidmi, kteří dorazili navečer do Libčic přes Okoř, ale Libčičané nás přijali velmi vřele, dokonce s koláčem, sál byl narván k praskuntí, smích a potlesk uprostřed obvzláště vydařených scén, pochvalný článek v místním internetovém zpravodaji... z něho jsme si uchovali i obrazovou reportáž do naší galerie.

Libčice nad Vltavou a Okoř, 11.11.2017

Jehlanka, Rokytnice nad Jizerou, 26. až 29.10.2017

flotila: Adéla, Bětka, Bořek, Franta, Julča, Kuba, Matony, Maty, Matylda (j.h.), Pája, Pišta, Šárka, Tonda (ml.), Tonda (st.), Vlado a Arálie Anežka, Eliška, Honza B., Jakub, Kája, Kanička, Kristína, Kůža, Márinka, Méďa, Sofie, Stázka, Terezka, Terka a Vladimír (j.h. Arálií)

Tento rok jsme se rozhodli pro splutí části Sázavy. Sešli jsme se jako vždy na Hlavním nádraží a odfrčeli do Kácova, kde jsme zapadli do kempu pár kroků od stanice. Pišta s Kubou vyřídili potřebné a už jsme mohli stavět naše stanové městečko. Práci nám trošku zkomplikovala prasklá tyčka, ale se vším jsme si poradili a mohli spokojeně usínat s plátěnou střechou nad hlavou. Ráno jsme posnídali, doplnili účastníky o Tondu, Terku, Vláďu, Jakuba a Anežku a vyrazili na vlak do Zruče nad Sázavou, kde nás již čekaly krásné žluté lodě, rozdělili jsme se do posádek a statečně vypluli. Počasí nám přálo, pršelo jen chvilkami, a tak jsme mohli nerušeně plout a zdolávat jezy. Oběd jsme si dali na soutoku s Želivkou na krásné skalce s výhledem. Trošku zmrzlí, ale spokojení jsme dorazili do kempu k již postaveným stanům, hodovali jsme, hráli na kytaru a hřáli se u ohně. Večer nás opustil Maty s Tondou, nechali jsme tedy po dohodě s majitelem lodí jednu loď v kempu. V neděli jsme již museli vše pobalit do barelů. Pořádné zavření se vyplatilo hlavně Vladovi, který usoudil, že je příliš teplo a na jednom z jezů se vykoupal. Za pěkného počasí jsme dorazili až do Českého Šternberka, odkud jsme se vlakem vrátili zpět domů. Cestou jsme se setkali se stejným milým průvodčím, s kterým jsme jeli v sobotu do Zruče nad Sázavou a tak cesta byla příjemná. Za rok zase AHÓÓÓJ!

Zruč - Kácov - Český Šternberk, 15. až 17.9.2017

Fotografie z tábora najdete v galerii.

Červená Lhota, 1.7 až 22.7.2017

Členové expedice: Adéla, Aleš, Bětka, Bořek, David, Franta, Maťa, Matony, Maty, Pája a Vlado

V Mšenu na nádraží jsme se potkali s Alešem a rovnou začalo velký ježibabí karetní turnaj. Ten nás provázel po celé dva dny a úspěšně zdržoval náš pochod, abychom snad závratným výkonem nezahanbovali jiné turistické oddíly. Prohlídku Kokořína jsme stihli ještě před zavřením, a pak už se pomalu schylovalo k večeru a bylo třeba nalézt tábořiště. Jenže jeskyni Kostelíček u Jestřebice už nám kdosi vyfoukl a v údolí, kam jsme se dostali bylo poněkud nevlídno. Asi po hodině pátrání ovšem Pájin neomylný instinkt vyčenichal krásný převis s ohništěm a dokonce i ze zásobou dřeva. Jen nadějná studánka se ukázala úplně beznadějnou. Večer si Matony vyzkoušel všechny záludnosti organizace plížečky - tedy naštěstí kromě té záludnosti, že by se při ní někdo ztratil. Ráno jsme si s Vladem zaželvičkovali a střihli ještě další ježibabí kolečko a bylo třeba se přesunout zpět k Mšenu. Byl to slušný sportovní výkon, Maťa chvílemi ztrácela hlavu, ale dobře to dopadlo. Ještě jeden tip pro ty, kteří nikdy v životě nenalezli čtyřlístek: V obci Sedlec vedle autobusové zastávky je jich tolik, že snad nemůžete nenajít.

Kokořínsko, 20.a 21.5.2017

Čarodějníci: Adéla, David, Franta, Julie, Kuba, Maťa, Matony, Pája, Tonda, Víla a Vojta B.

Víla už to píše...

Brdy, 29.4 až 1.5.2017

Velikonočníci: Bětka, Bořek, David, Eliška, Julča, Kuba, Maťa, Maty, Pája, Pišta, Šárka a Tonda

Kuba už to píše...

Vápno, 13. až 17.4.2017

Více o divadelním festivalu se dozvíte přímo na jeho webu: festival.ctrnactka.cz.

Branické divadlo, 1. a 2.4.2017

Byli tam: Adéla, Aleš, Bětka, Bořek, David, Franta, Kryštof, Kuba, Matony, Maťa, Maty, Pája, Šárka, Tonda, Víla, Vlad, Viktorka, Vojta a Vojta

Od akce k tomuto záznamu uběhlo drahně času a tak tedy alespoň pár vzpomínek. V sobotu se mladá generace odebrala přes Stromovku do ZOO a na herecké sestavě naší nejnovější hry Jane bylo poponést tu kládou o zásadní kus (tenkrát jsme si ještě nemysleli, že bude až tak těžká, a taky že nás budou klátit nemoce a budeme nakonec zkoušet ještě v den premiéry). Tak jsme tedy zkoušeli a zkoušeli a zkoušeli, dokud se mlaďasové nevrátili. Kuba přinesl supr gril a na něm jsme upekli na výpravách dosud nevídanou večeři - hamburgy! No a na večer jsme vybrali film (V hlavě) a usedli před plátno, abychom zjistili, že v klubovně není promítačka - začalo horečné hledání, pátrání, obtelefonovávání, přičemž jsme zjistili, že ji naštěstí neodnesli Skarabíci do Podolí, ale jen Vpřeďáci do Klimentské. Vpřeďáci si mohli vyplnit denní políčko modrého života a my jsme si s hodinovým zpožděním přinesli k plátnu i tu promítačku. Po filmu zase putovala promítačka do Klimentské a našim starším na druhý film (Ať vejde ten pravý!) zbyl jen malý notebook, takže měli příležitost se velmi sblížit.
V neděli starší vyrazili na výpravu, o které zde možná ještě někdy poreferuje Pája, a nyní bylo na sestavě hry Palouček, aby se začali prokousávat touhle šestitránkovou vešovánkou. První víla bohužel chyběla, a tak se diváku, který tam naštěstí žádný nebyl, naskýtal pohled na dvě malé víly a jednu obrovskou, s dvoudenním strništěm, břichem a proplešatělými šedivějícími vlasy - Aleše. Navečer jsme ještě prosvištěli párem scén z Jane a divadelní maraton byl za námi.

Klubovna, 25. a 26.2.2017

Bruslaři: Alex, Bětka, Franta, Kiki, Kuba, Matony, Maty, Pája, Pišta, Víla a Vlado

Při sledování mistroství Evropy v krasobruslení jsem si vzpomněl na úplně jiné krasobruslaře, kteří chybí v naší galerii - tak se zpožděním ale jsou tam!

Letná, 21.12.2016

Účastníci: Adéla, Bětka, Bořek, Franta, Julie, Kryštof, Matony, Maty, Pája, Šárka, Tonda, Víla, Vlado, Vojta a Martin (j.h.)

Oslavit letošní Ušácké Vánoce jsme se vydali do - nám dobře známé - Vidimi. V pátek jsme dorazili přes Mělník do Horní Vidimi, sešli jsme dolů a už na nás čekala paní správcová. V chalupě byla pěkná zima, ale po zatopení nám už zanedlouho bylo teplo a tak jsme mohli povečeřet, zapět pár písní a spokojeně zalézt do spacáčků. Ráno, po vydatné snídani, nám Maty předal dopis od Pišty s pro nás znepokojující zprávou. Chvíli to vypadalo, že Vánoce letos nebudou. Trvalo téměř celou sobotu, než jsme Matyho přesvědčili a důkazy o Pištově zjištění úspěšně zničili. Večer tedy mohly započít bujaré oslavy. Ještě předtím jsme ale došli udělat oslavu zvířátkům do lesa a ozdobili jsme jim jedlý stromeček. Pak už jsme chystali ozdoby, svícny, kuchtili salát i cukroví a nakonec přišel i Ježíšek. Šárka složila slib a dostala při slavnostní ceremonii šátek. Pak už zbývalo jen provést pár tradičních zvyků, naštěstí to s námi se všemi vypadá na příští rok dobře. V neděli jsme poklidili chalupu, zahráli pár herek uvnitř a za slabého mrholení jsme se vydali na cestu na autobus, zpět do Prahy.

Vidim, 9. až 11.12.2016

Odvážní: Adéla, Aleš, Anita, Bětka, Bořek, David, Franta, Julča, Kuba, Maťa, Matony, Maty, Šárka, Viktorka, Víla, Vlado, Mumča jako host a Šárka, Jéňa a Méťa jako domácí

Pochmurné nástupiště v Pyšelích, zastřešené listopadovou pozdněodpolední tmou, vyvrhlo náhle podivnou skupinu klátících se postav, které se počaly nebezpečně blížit k zaparkovanému autu. Zombie? Nikoliv. Postavy odhazují batohy a bohybují se už celkem přirozeně, po chvíli se rozzáří reflexními oblečky, batohy házejí do kufru auta a vydávají se na pochod. O dvě hodiny později se vynořují znovu, avšak o pár kilometrů jinde, v obci Barochov na Alešově chalupě. Jsou to UŠI-X. Než se všichni vybalí a navečeří, čas pokročí, a ti nejunavenější se přes přirozené obavy rychle hlásí k alchymistické zkoušce postřehu a důvtipu, jen aby už mohli zalehnout do spacáku a spát. O několik dalších hodin později, asi tak v půlnoci, konečně usnou.
Na sobotu byla naplánována spousta úkolů. Hned zrána se začalo s přípravou natáčení hororových scének, které veřejnost spatří v plné hrůze jakožto znělky nadcházejícího festivalu. Nezapomenutelný komediální výkon podal Matony, též je třeba zaznamenat, že taneční trio bylo složeno z Anity, Franty a Adély, neboť by to nemuselo být z plátna zcela zřejmé. Po ranním Charašu, stopovací hře a po obědě se zjistilo, že do setmění nezbývá moc času, a proto jsme rychle vyrazili do lesa. Etapa měla spočívat na tom, že se Quido dUrbino zanechá na skrytém místě v lese a jeho věrní ho naleznou podle mapy, kterou jim sám nakreslil. Postupující tma ji tudíž přidávala na napětí. Ze tří Quidů se podařilo vypátrat jen jednoho - jak je zřejmé z Bořkovy mapy v galerii, tak Bořek to rozhodně nebyl. Nakonec jsme se všichni šťastně sešli, vyplašený divočák odběhl do hloubi lesů a my se vrátili do tepla chalupy. Čekaly nás nedodělané cancáky, poslední hororová scéna, večeře a Kubův veselý pohřební program.
V neděli jsme pomohli Alešovi s nošením dřeva a se spadaným listím, prošli jsme se ještě v lese, zahráli si Vladovu a Matonyho hry, naobědvali se a vyrazili k nádraží. Na pochmurné nástupiště v Pyšelích se z odpolední tmy náhle vynořila skupina klátících se postav...

Barochov, 25. až 27.11.2016

Byli tam: Adéla, Bětka, Bořek, David, Eliška, Julča, Kuba, Maťa, Matony, Maty, Pája, Tadeáš, Tonda, Víla, Vlad, Žofka a Arálie

Na letošní podzimku jsme se vydali již v úterý k večeru a čekalo nás tedy šest dní skvostného pobytu v krkonošských horách. Nástup do autobusu proběhl v pořádku a po každoroční více než tříhodinové cestě jsme dorazili do Rokytnice. V úplné tmě (a nyní už i v pořádné zimě!) jsme se pustili do výstupu na Jehlanku, normálně trvá výstup více než hodinu, ale jelikož všem byla zima, zvládli jsme pochod za necelých padesát minut. Ve středu jsme se už plně ponořili do pašeráckého života rozdělením do klanů a prvním zkoušením získání zboží a jeho následného prodání. Následovala herní premiéra dvojice Vlado, Matony, kdy jsme se naučili tajného domlouvání mezi pašeráky a následovalo společné testování klanů ve schopnostech potřebných k jejich “zaměstnání”. Ve čtvrtek jsme se zase snažili skrýt před očima našich úhlavních nepřátel - celníků - za pomoci přírodních materiálů a poté následovala bitva mezi klany. V pátek jsme byli už úplně ubytovaní a nastal tedy čas vyrazit někam ven. V mrazivých dvou stupních, sněžení a štiplavém větru jsme se vydali na celodenní výlet přes Dvoračky k prameni Labe a zase zpět. V několika chvílích klesala morálka doslova až k bodu mrazu, ale po návštěvě Labské boudy, kde jsme se občerstvili domácím koláčem, jsme plni energie dorazili do chalupy, abychom si zahráli klasickou Jehlankovskou schovku. V sobotu jsme dokončili výrobu našich draků a odpoledne jsme se vydali je pustit na sjezdovku. Po návratu nás čekala večerní show a po posledním spánku (a následném úklidu celé chalupy) jsme se šťastně vrátili zpět do Prahy k našim, již nedočkavým, rodičům.

Jehlanka, 25. až 30.10.2016

Členové flotily: Adéla, Aleš, Bětka, Bořek, Eliška, Franta, Julča, Kuba, Matěj, Matony, Maty, Pája, Pišta, Tonda, Tonda ml., Šárka, Vlad, Jenůfka j.h. a Arálie (Ája, Amálka, Johana, Jonáš, Kanička, Kristina, Kůža, Majda, Méďa, Pedro, Sofka, Terezka, Zita a Žofka)

Největší autobus Na Knížecí tu byl kvůli nám, neboť naše výprava poté, co dorazil i Pedro, dosáhla počtu 32 členů. Ovšem ukázalo se, že stejné místenky, které jsme měli my, měli i jiní cestující a situace začala být lehce napjatá. Pana řidiče nechala v klidu, řekl, že to vyjde - a vyšlo.Do Sušice jsme dojeli až za tmy, obešli jsme továrnu a našli řeku, u které jsme s sebou plácli a usnuli. Dosud bdícím se podařilo ve spíše industriální krajině nalézt jakési dřevo, vytvořit oheň a vnést do ní trochu trampské pohody s kytárkou.
Ráno dorazily o kus dál k mostu naše lodě, proběhla krátká instruktáž, nalodění a praktický vodácký výcvik. Než se nalodil Aleš s Jenůfkou, bylo už ovšem po výcviku a všichni už se řítili z prvního jezu. Vodácký průvodce hlásal, že máme jezů do konce cesty ještě osmnáct a bude třeba se dnes dostat co nejdále, abychom v neděli dorazili k autobusu včas. Vody bylo málo, lodě občas drhly o dno a jezy pověšinou nepůsobily zlověstně. Za zmínku stojí snad jen jez Mrskoš, více jak dvoumetrová stěna smrti, kterou jistě navrhl nějaký zarytý nepřítel vodáků. Samozřejmě je nutné lodě přenášet, ale i s touto možností nenávistný architekt počítal a na pravém břehu vystavěl hradbu vodní elektrárny, zatímco na levém škodolibě nechal úzkou římsu. Nezbývá, než loď vytáhnout v místě, kde za větší vody už proud jistě pěkně snáší méně zdatné k smrtícímu jezu, přetáhnout po úzké římse a pod jezem hodit z třímetrové výšky na vodu. Pokud nehodíte dost silně, loď vám šktne o kraj římsy a dopadne dnem vzhůru, což se stalo jen jednomu z nás, ale nebudeme Páju jmenovat. Dřevo na oheň jsme museli nasbírat ještě nad posledním sobotním jezem, ale Méďa ho převezla v suchu, a pak už nás, téměř za smrákání, vítal kemp v Hošticích.
Z nedělní trasy by za zmínku stála snad jen slalomová dráha ve Strakonicích, těsně před koncem trasy, kterou si proto vhtěli někteří řádně vychutnat. Po vylodění u pěší lávky ve Strakonicích začalo padat pár kapek, ale to bylo jen takové zpestření příjemného počasí konce léta, kterým pro nás celý víkend Otava častovala. K autobusu poslední z nás dobíhali, když pomalu už dveře zavíral, a pak jsme se už trmáceli dálnicí ku Praze, tak jako mnoho jiných - hodinovým zpožděním nás před sedmou hodinou večerní přivítalo opět nádraží Na Knížecí s houfem nedočkavých rodičů.

Sušice - Strakonice, 2. až 4. 9. 2016

První várka obrazové dokumentace je v galeriích.

Červená Lhota, 2.7 až 23.7.2016

Členové expedice: Aleš, Bětka, Bořek, David, Eliška, Franta, Maťa, Maty, Šárka, Tonda, Víla, Vlado, Vojta a na chvíli Martin j.h.

Ještě před odchodem se každý vybavil lahví Pepsi, kterou rozdávali zadarmo(!) hnedle u našeho oblíbeného scházecího místečka v hale Hlavního nádraží. Během jízdy vlakem volala Vladova maminka, že Vlado zapomněl, že je výprava, ale strašně rád by se připojil. Výstup na Chlum proběhl bez velkého hekání. Blahodárně proti bolesti nohou působí hraní Dračáku. Na vrcholu jsme k naší radosti zjistili, že Arálie, které tu tábořily nedávno, asi nasbíraly tolik dřeva, že bohatě stačilo i pro nás, a my se nemuseli namáhat. Aspoň měli Bělásci čas procvičit zapalování. Věchýtky nebyly úplně špatné, ten Šárčin dokonce velmi pěkný, na škrtání padly pouhé dvě krabičky a každému se nakonec tak nějak zapálit podařilo. Během večerního ohníčku opět volala Vladova maminka, že už se blíží, a pak ještě několikrát, pak Víla odešla po Vladovi pátrat a nakonec se šťastně oba zjevili a Vlado se tak definitivně připojil k expedici. Aleš přednesl jednu velmi starou, téměř zapomenutou povídku o Hiawathovi, a pak už mnozí byli zcela znaveni a museli jít neprodleně spát. O zhruba tři až čtyři hodiny později skutečně usnuli.
V sobotu se časně zrána, ještě před sedmou, všichni probudili (kromě vedoucích, přirozeně) a v po deváté už jsme byli na cestě. Mentální cestování v čase Matyho zavedlo tentokrát opravdu hluboko do minulosti, konkrétně do roku 1987, a tak jsme si znovu prožili hru na Zlatokopy. Sluníčko se činilo, znavilo nás hned na začátku tak, že třeba pár metrů navíc na vyhlídku by většina snad ani nešla, kdyby nemusela, a celodenní přesun k zlatonosnému potoku se nesl čím dál víc ve znamení pátrání po pitné vodě. Známá studánka pod Hvíždincem tentokrát připomínala spíš vyschlou louži. Starý tremp v chajdě u Šraňku nám poradil cestu na Vejskoky. Tam jsme k obědu dopíjeli poslední zásoby vody a kochali se krajinou s Karlštejnem v pozadí. Jen Maty vyhodnotil, že přestávka bude delší než 5 minut, a tudíž se vyplatí zavěsit svoji hamaku a dát siestu. Pod Vejskoky měly být další studánky. Díky kouzelnému dědečkovi, který se zčistajasna zjevil v lese, jsme našli silnější pramen a doplnili zásoby. Odpolední cesta byla náročná, zejména překonání silnice a výstup na Babku, když se většina rozhodla, že to krosne, ale po páté hodině jsme konečně dorazili na plánované tábořiště u hradiště Pišťáku. Poté, co jsme sesbírali dřevo na oheň, vyrazili jsme jen tak na lehko k potoku. Za dolary, získané cestou, dvojice zlatokopů zakoupily claim na potoce a pustili se do rýžování zlata. Abych nezapomněl - nejzábavnější hrou této výpravy se stalo Charašo. Nejspíš proto, že ji nevymyslel žádný vedoucí. Byla by se pařila snad do umdlení oba dva večery, ale bylo ještě nutné zlato pronést temným lesem do banky. Tím bylo konečně vyhráno, aspoň pro některé. Usnuli tentokrát všichni rychle.
Ráno jsme z posledních zásob vody uvařili čaj, Maty a Martin, který za námi (no spíš za Vílou) ještě večer přijel na kole a přespal do rána, nás předčasně opustili (tedy ne, že by padli žízní, ale museli do Prahy), my jsme ještě zalovili Medvědy, pomocí důvtipných pastí z láhví od Pepsi, Bořek a Bětka se zmátořili, ačkoliv to vypadalo, že na ně leze něco ošklivého, David si taky bolest břicha rozmyslel, a vydali jsme se rychle k civilizaci a pitné vodě do Řevnic. Pitná voda byla, zmrzlina byla, limča byla… a nezbývalo, než na vlak ku Praze.

Hostitelé: Adéla, Aleš, Anička, Bětka, Bořek, David, Franta, Julča, Kuba, Maťa, Matěj, Matony, Maty, Pája, Šárka, Šašek, Tonča, Tonda, Tonda, Víla a Vojta

Karlštejn, 29. dubna - 1. května 2016

Velikonočníci: Adéla, Anička, Bětka, Bořek, David, Eliška, Julča, Kuba, Maťa, Matěj, Matony, Maty, Pišta, Šárka, Tonda, Víla a Vlado

Kosí potok, 24. - 28. března 2016

Účastníci: Adéla, Aleš, Anička, Anita, Bětka, Bořek, Eliška, Julča, Kuba, Matony, Pája, Šárka, Tonda a Šárka, Jéňa a Méťa jako domácí

Barochov, 12.-14. února 2016

Bruslení bylo předvánočně pohodové. Koukněte se na fotky!

Praha, Ovocný trh, 16. prosince 2015

Vánočníci: Adéla, Aleš, Anička, Anita, Bětka, Bořek, Franta, Julča, Matěj, Matony, Maty, Pája, Péťa, Pišta, Šampik, Šárka, Tonča, Tonda B., Tonda J., Víla, Vlado a Martin j.h.

Tento rok jsme se vydali za Ušáckým Ježíškem na Sázavku. Vypadalo to, že výprava bude pohodová a Vánočního ducha nemůže nic pokazit. V sobotu ráno jsme se ale dozvěděli, že Vánoční kometa, která má být na stromku, aby nás Ježíšek našel a nadělil nám dárečky, je rozmetaná na kousíčky ve všech možných souhvězdích. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat shánět rozpadlou kometu. Obletěli jsme některá souhvězdí a svou šikovností a důvtipem zjistili, kde se nachází části naší komety a bez větších obtíží ji slepili dohromady. Aby ovšem bylo vše, jak má být bylo třeba vyzdobit Sázavku, vyrobit betlém, rozžehnout svíce v našich skládaných svícnech, upatlat cukroví, umístit kometu na stromeček a pak už jen čekat, zda si nás Ježíšek najde. Společně jsme povečeřeli, Adéla (zapomnětlivka) znovudostala Ušácký šátek a honem ven ke stromečku…hurááá i letos nás Ježíšek našel, dárků bylo mnoho a tak jsme rozbalovali a veselili se do pozdních hodin. V neděli jsme ještě poklidili, úspěšně zabojovali o žlutá a červená termitiště, donesli dřevo z lesa a mohli spokojeně odjet. Vánočka se i tento rok vydařila!

Sázavka, 11.-13. prosince 2015

Kdo tam byl: Ája(Ar.), Anča(Ar.), Aneta(Ar.), Brácha(Ar.), David(Ar.), Eliška(Ar.), Ema(Ar.), Honza(Ar.), Kája(Ar.), Kanička(Ar.), Kůža(Ar.), Marek(Ar.), Martin(Ar.), Matěj(Ar.), Méďa(Ar.), Pedro(Ar.), Petra(Ar.), Roman(Ar.), Stázka(Ar.), Terka(Ar.), Verča(j.h.), Vláďa(j.h.), Zita(Ar.)

Letošní Podzimku jsme odstartovali netradičním ranním odjezdem z tradičního Černého mostu, takže jsme se mohli ubytovat ještě za světla. Ač trochu vystrašení z neobvykle nízkého průměrného věku vedoucích jsme vše zvládli bez problému a ani hlady jsme neumřeli. A protože Jehlanka je v Krkonoších, sledovali jsme letos příběhy z panství samotného Trautenberka. Zjistili jsme tedy jak se odvádí krakonošovy prameny, jak se zvířátkům krade jídlo na zimu nebo jak se seče cizí louka. Hlavně jsme ale zjistili jak Krakonoš trestá takovéhle nekalosti a jako minulý rok nás odměnil za naše prošlapané podrážky a sedřená chodidla krásným výhledem na Krkonošská údolí zalitá mlhou hustou, že by se dala krájet. Nechyběla ani schovka a výroba draků s následovným testováním vlastních inženýrských projektů, které se díky ubývajícímu sněhu a přibývajícímu větru stává rok od roku zdařilejší. Po krásně prožitých dnech na horách jsme si zabalili a krásně stihli autobus zpět do Prahy.

Jehlanka, 27. října - 1. listopadu 2015

Flotila: Ája (Ar.), Andy (j.h.), Anita, David (Ar.), Eliška (Ar.), Franta, Julinka, Kája (Ar.), Kanička (Ar.), Káťa (Ar. j.h.), Kuba, Kůža (Ar.), Lojza (j.h.), Marek (Ar.), Matěj, Matony, Maty, Matylda (j.h.), Max, Méďa (Ar.), Noemi (j.h.), Pája, Pedro (Ar.), Petr, Pišta, Roman (Ar.), Sofie (Ar.), Šašek, Tonda, Toňous (j.h.), Vlado, Vojta, Zita (Ar.)

Letošní Ú-Vodku jsme zahájili dlouhou cestou do šumavské vísky Vyšší Brod. Po prvotním nadšení z dřívějšího ukončení výluky nás České dráhy opět vrátili do reality půlhodinovým zpožděním hned prvního z našich tří vlaků. Naštěstí se ukázalo, že i ČD jde s dobou a průvodčí pomocí mobilního telefonu zadržel náš přípoj a tak jsme se vcelku bez potíží dostali až na místo určení. Do kempu jsme dorazili za hluboké tmy a příjemně unavení tak akorát do spacáku. Ráno na recepci se slečna sice trochu divila našemu počtu 32 lidí na dva stany, ale bylo to skutečně tak.
Po snídani a rychlém rozdělení posádek do lodí jsme se vrhli vlnami přímo na první jez. Nejedné posádce dal jasně najevo, že není radno podceňovat žádnou vodu. Nicméně většina z nás jako zkušení vodáci projela bez ztráty květinky. Další jezy už ten den zdaleka nebyly v potápění našich lodí tak úspěšné. U oběda v Rožmberku jsme usoudili, že máme spoustu sil a pro klidný průběh nedělní plavby bude potřeba dosáhnout kempu „Na Pískárně“ na 292. říčním kilometru. Což představovalo 26km dlouhou sobotní trasu a vylodění se na břehu řeky až po šesté hodině večerní. Dosažení tak vzdáleného kempu se ukázalo jako rozumné rozhodnutí hned z několika důvodů. Za prvé v kempu Na Pískárně jsme si mohli k nedělní snídani objednat čerstvé koblihy, čemuž nešlo odolat. A za druhé nám na neděli zbylo pouhých 12km, takže jsme měli čas a klid na projetí všech sedmi jezů.
I v neděli nám slunko dalo hned po ránu jasně najevo, že i dnes bude léto pokračovat. A to bylo do krumlovských jezů moc dobře. Opět totiž některé z našich posádek neuvěřili tomu, že když pustí pádlo a chytí se bortů, tak je to nejlepší cesta na návštěvu k rybám. Nicméně pádla jsme pochytali, lodě vylili a nakonec jezy nechali za zády. Zbylo nám už jen v kempu Vltava pod Krumlovem přebalit zpět do batohů a vrátit lodě. Času jsme měli dost nejen na cestu na nádraží, ale zbyl nám ještě i na oběd a nanuk na nástupišti. Pak už jen dlouhá cesta do Prahy. S Českými dráhami, s výlukou, s náhradní autobusovou dopravou a se zpožděním tak jak jsme zvyklí.

Vyšší Brod - Český Krumlov, 11.-13. září 2015

Víla už to píše...

Tonda už to píše...

Maty už to píše...

Sestava: Adéla, Bětka, Bořek, David, Eliška, Franta, Julinka, Kuba, Matony, Maty, Pája, Pišta, Šárka, Šašek, Tonda a Vojta

Pišta už to píše...

Kosí potok, 2. až 6.4.2015

Účastníci: Adéla, Aleš, Bětka, Bořek, David, Eliška, Julinka, Kuba, Laura, Martinka, Matěj, Matony, Max, Pája, Pišta, Šárka, Šašek, Tonča, Víla

klubovna a Karlštejn, 14. až 15.3.2015

Bruslaři: Adéla, Anita, Bětka, Bořek, David, Eliška, Franta, Julie, Kuba, Martina, Matony, Maty, Pája, Sean, Šárka, Šašek, Vlado a Aleš jako servis na břehu

I letos jsem zůstali věrni kluzišti Na Františku. Hlavně proto, že není, kam jít jinam. Několik z nás zažilo bruslařský debut. A z hledáčku fotoaparátu bylo jasně vidět, že po slabé hodině a půl nastalo u věech zlepšení. Ostatně nejlépe bude přímo zhlédnout, co ve fotoaparátu zůstalo.

Na Františku, 17.12.2014

Vánočníci: Adéla, Anita, Bětka, Bořek, David, Franta, Martinka, Matony, Maty, Max, Pája, Šárka, Šašek, Tonča a Tonda

Sešli jsme se tentokrát na Holešovickém nádraží a využili autobusové přepravy směr Mělník a následně Horní Vidim. Zapůjčená chata byla v Dolní Vidimi, takže bylo třeba se ještě sklouznout z kopečka a už jsme čekali na paní správcovou. Ta zanedlouho dorazila a pustila nás do nám již známé roubenky. Hned jsme se dali do rozdělávání ohňů v kamnech a plnění žaludků večeřemi. Po chvíli dorazili ještě Toník se Šaškem a zásobami na celý víkend. Martinku s Davídkem dovezl tatínek, a tak jsme po pár písničkách mohli ulehnout do spacáků s vědomím, že jsme se nakonec všichni sešli. Druhý den ráno jsme vyrazili na obhlídku okolí, abychom zjistili jak má vypadat správný stromeček, pod který by nám Ušácký ježíšek byl ochoten naježit. Naštěstí se nám to podařilo a tak už jen zbývalo vybrat čí návrh zrealizujeme. Náš krásný stromeček byl nakonec kombinací dvou návrhů a strojili jsme ho v nedalekém lese. Po štědrovečerní večeři a předání oddílových znaků jsme se vypravili ke stromečku. Zapěli jsme koledy a odnesli si koš plný dárků, které jsme si následně v chalupě rozdělili. I tento rok byl Ušácký ježíšek velmi bohatý! A tak nezbývá než vyrazit do dalšího roku s předsevzetím, že budeme zase tak hodní....Krásné Vánoce!!!

Dolní Vidim, 12. až 14.12.2014

Paranormální výzkumný tým: Adéla, Aleš, Anita, Bětka, Bořek, David, Eliška, Julinka, Kuba, Martin(j.h.), Martinka, Maty, Pišta, Šárka, Tonča, Tonda(na skok), Víla, Vojta a paní domu Šárka a Jéňa

Aleš to pořád ještě píše...

Barochov, 21. až 23.11.2014

Členové expedice: Adéla, Anita, Bořek, David, Eliška, Franta, Jake, Kuba, Matony, Maty, Matylda, Max, Pája, Pišta, Sean, Šárka, Tonda, Víla, Vlado a Vojta

Jehlanka, 24. až 29.10.2014

Flotila: Adéla, Ája (j.h.), Bert, Bětka, Eliška (Ar.), Franta, Kanička (Ar.), Kája (Ar.), Kuba, Kůža (Ar.), Martin (Ar.), Matony, Maty, Matylda (j.h.), Max, Medvěd (Ar.), Petr, Roman (Ar.), Sean, Tonda, Víla, Vlado, Vojta, Zita (Ar.)

Na všem hledej pozitivní stránku věci! To je myslím hlavní motto naší úvodní výpravy.

Protože jsme už kdejakou vodáckou řeku jeli, chtěli jsme si najít něco méně profláknutého. Něco, kde nebude hlava na hlavě, kde se vejdou lodě na hladinu. Prostě vodáckou romantiku. A takové řeky už blízko Prahy nejsou. Vydali jsme se tedy s Českými Drahami a jejich přestupy do Novin pod Ralskem, kde ze skalního chřtánu hučí řeka Ploučnice. Cesta vlakem nás nezklamala. Oba přestupy s tříminutovými rezervami jsme stihli a ještě si na závěr přidali náhradní autobusouvou dopravu. Takže sice jsme měli zpoždění, ale zase nás autobus vysadil na mnohem lepším místě, než by nás vysadil vlak.

Kemp, který vlastně asi ani nebyl kempem, byl více než spartánský. Stany jsme nestavěli hned z několika důvodů: Zaprvé jsme se těšili na spaní pod širákem, zadruhé bylo dost pozdě a my jsme byli líní a zatřetí (a to asi i dost rozhodlo) nebylo kde. Celou noc nám tak hučela řeka doslova u nohou a my mohli snít o zítřejší plavbě.

Ráno jsme ani nestihli dosnídat a už nám mimoňští skauti přivezli lodě. Přesně na čas, jak jsme se domluvili. Holt skautská dochvilnost. Není lepšího zahájení plavby než proplutím padesátimetrového tunelu. Zvlášť, když vás čeká 20km neustálých zatáček, které bývají tak prudké, že je občas problém v nich zatočit s tak dlouhou lodí. Navíc je řeka lemována křovím, kopřivami, travou a jiným všemožným porostem. Kontakt s přírodou je všudypřítomný a neustálý. Běda, když otočíte loď kolmo k proudu. Špička se zapíchne do jednoho břehu, zatímco záď do druhého. Z lodě se okamžitě stává hráz, která zachycuje další a další lodě. Ploučnice je skutečně občas tak úzká, že otočit loď o 360° je nemožné. Když se někde náhodou rozšíří, musíte zase bedlivě sledovat, kudy vede proudnice hlavního toku, protože jinak uvíznete na písčité mělčině. Ale to není jediná ploučnická záludnost. Je tu totiž několik slepých ramen, která vás nalákají a po několika stovkách splutých metrů vaši loď uvězní do sítě šlahounů, větviček, větví i celých kmenů. Ale nic z toho nemůže zastavit říční vlky a vlčice, jakými bezesporu jsme. Našeho nocoviště jsme dosáhli v příjemné podvečerní hodině, osvěženi pár kapkami odpoledního deštíčku, během kterého nám však neustále svítilo slunko.

Noc, ač hrozila bouřkou, proběhla bez komplikací a naprosto v suchu. A jelikož jsme přeci jen před sebou ještě nějaký ten kousek řeky měli (13km), nezbylo, než se nasnídat, teplý čaj si dát spíš jen z povinnosti než na zahřátí a nasednout do lodí. Cesta se až nápadně podobala té včerejší. Doleva, doprava, doleva, doleva, doleva, doprava, doprava, doprava, doleva, doprava, skrčit do lodi a rovně pod strom, doleva... Pak před obědem jeden jezík (nebo jízek?) a zase doleva doprava... Až jsme dojeli s půlhodinovou rezervou na místo, kde skautům vrátíme lodě. Poslední rychlé vykoupání jako rozloučení s řekou, honem přebalit z barelů do batohů a tradá na nádraží!

A opět přicházejí na řadu České Dráhy: Vlak nikde, a to ani v době, kdy už nám ujel přípoj z České Lípy. Ale prý přijede. Už nám ujel i první záložní vlak, který jel z Lípy 20 minut po tom našem prvním ideálním. Po 40 minutách čekání je tu! Už tedy víme, že z Vlčího Dolu se dostaneme. Ještě nevíme kam. Ve vlaku nám příjemná paní průvodčí, mile překvapená tím, že asi jako jediní cestující jí nenadáváme, ochotně hledá, jak se nejrychleji dostat do Prahy. Rozmlouvá nám zkusit autobus, který prý bývá problematický i v méně exponované časy než je nedělní večer, a doporučuje vlakem kopírovat Ploučnici až do Děčína. Odtud pak proti proudu Labe a následně Vltavy rychlíkem EuroCity až na Hlavní nádraží. Bohužel je cesta delší nejen časově, ale i vzdálenostně. Opotřebujeme tedy Českým Drahám víc kilometrů kolejí a měli bychom tudíž zaplatit dražší jízdné. Nevím jestli paní průvodčí k poskytnutí naší skupině nelegální slevy, kterou bychom se dostali na původní cenu jízdného, vedl zdravý rozum, soucit nebo strach o holý život. Každopádně máme jízdenku ze stanice o které ani nevíme, že jsme jí projížděli. V Děčíně jsme získali přestupem čas na nákup pití a zásob na další cestu. Pak jsme se už jen bez problémů nalodili do korábu Carl Maria von Weber, kterým jsme se pohodlně dovezli jako ostřílení piráti zpět k maminkám a tatínkům.

Noviny pod Ralskem - Vlčí Důl-Dobranov, 5. až 7. 9. 2014

Los Angeles potřebuje pořádně odvšivit.. Ovšem na hnidu jako je Mickey Cohen bude potřeba přinejmenším McKelly..

Červená Lhota, 28.6 až 19.7.2014

Cyklisté: Adéla, Bert, Bětka, Eliška, Kuba, Matony, Pája (suport), Petr, Pišta, Sean, Vlado

Výpravu jsme zahájili poklidným průjezdem sobotní ranní Prahou. Přes Stromovku jsme projeli na vltavský břeh u trojské zoo, kde jsme nabrali severní kurz po proudu řeky. Zpočátku naše velocipedy jen tiše ševelily po hladkém asfaltu cyklostezky, ale ta se již u Roztok proměnila v prašnou pěšinku. Místy jsme se bořili do nánosů písku, které tu zanechala poslední povodeň, ale to nás nemohlo zastavit. Náš cíl byl dál a výš. Zanedlouho jsme stáli před rozlousknutím takzvaného Řežského dilematu. Levá nebo pravá? Pěšinka na opěrné zdi rychlíkové koridorové trati, nebo pravobřežní dobrodružství tři metry nad hladinou na kamenité pěšince široké tak akorát na jeden bicykl? Jenohlasné PRAVÁ rozhodlo. Je to sice delší, ale zato horší cesta. Nicméně tento technicky nejnáročnější úsek jsme zvládli bez ztráty květinky. A jelikož do Kralup po pravém břehu vede jen nudný asfalt převezli jsme se přívozem vlevo a po krátké občerstvovací pauze s bublaninou pokračovali po hliněných pěšinkách. V Kralupech jsme pro jistotu na nádraží zakoupili místenku i pro Vladovo kolo, který nám zapomněl říct, že také pojede. Po krásné Dvořákově stezce jsme dojeli do Nelahozevsi. Prozkoumali jsme všechny možné pískovcové jeskyňky, stejně jako jistě mnohokrát pan Dvořák. Dál už se nám cestou jen střídaly s kopce, kterých jsme si ani nevšimli, s pěšinkami zarostlými tak, že jsme je ani neviděli. O několik limonád, nanuků a třešní dál jsme konečně zahlédli náš vytoužený Říp. Bohužel ještě pěkně v dálce.

Před cestou na vrchol jsme měli ještě několik příjemných oddílových tradic. Zejména pak tradici kulinářskou, tedy Tondovu kaši. Přesně dle plánu jsme se potkali s Pájou a tím pádem i s našimi batohy. Po večeři a pěkném posezení u ohýnku jsme se odebrali do spacáků pod širým nebem. Noc s pár kapkami ozvláštnil Matony, jelikož si ustlal v mraveništi a kolem půlnoci se to již mravencům přestalo líbit. Po vyklepání spacáku, trička, kalhot a ponožek a nalezení lepšího místa byla již noc v klidu.

V neděli jsme se konečně dočkali vytouženého Řípu. Kopec je to pořádný, až jsme pochybovali o zdravém rozumu našeho pana Praotce. Nicméně kola jsme na kopec vytlačili (snad kromě Adély, která prostě jela a jela) a před cestou dolů se posilnili. Pod Řípem nás zlákala cedule „rozhledna“ a přestože jsme v mapě žádnou neměli, vydali jsme se jí hledat. Dobře jsme udělali. Našli jsme jí, ale nebylo z ní nic vidět. Pak už nás čekal jen pěkný serpentinový sjezd a parčík, který se rázem proměnil v bikepark. Do odjezdu vlaku stále zbývalo dost času, tak jsme se jeli podívat na břeh Labe na úspěchy roudnických rybářů, ale po shlédnutí třetího chycení téhož kapra jsme se raději odebrali na nádraží. Cesta z Roudnice utekla jako nic a my jsme se s jistotou zkušených cyklistů přepravili po vlastních osách z Hlavního nádraží ke klubovně. Je s podivem, že základní závěrečkovou tradici jsme letos porušili. Nikdo si nic nezlomil..

Praha-Říp, 14. až 15.6.2014

Členové expedice: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Eliška, Matony, Sean a Víla

Nižbor - Křivoklát, 24. až 25.5.2014

Čarodějnické seskupení: Adéla, Aleš, Anita, Bert, Bětka, Eliška, Franta, Matony, Max, Pája, Pišta, Tonča a Tonda a hosté Andy, Franta, Ondra a Vojta

Naši hosté a nováčci byli lehce zaskočeni úvodním výstupem. Ostatní, již znalí, ho však podstupovali odhodlaně, a tak i ti neznalí se spokojili jen s průběžným informováním, jak dlouho ještě, a šlapali zarputile vzhůru. Vrcholek Chlumu jsme proto stihli ještě zalitý večerním sluncem. Nasbírali jsme hromadu dřeva a navečeřeli se, přičemž se pomalu snesla tma. A s tou tmou se sneslo i naše seskupení čarodějů a čarodějnic. Až na jednu! Chyběla mezi námi totiž čarodějnice Xendofila (působící po zbytek roku pod krycím jménem Pája). Každou středu již od února totiž Xendofilu unášel zlý ohnivý mužík. Rozhodli jsme se ji osvobodit a vyvolali jsme onoho ohnivého mužíka. Zjevil se opodál v lese, byl velmi škodolibý a odmítl Xendofilu vydat, dokud neuhodneme jeho jméno. Netušil, že díky Abraxalešově karimámě mudrců něco takového bude pro nás hračka. Vrátili jsme se k ohni, nažhavili karimámu, uhodli jméno a ještě jsme ho za pomoci Tóova raketového kouzla vynesli vysoko do nebe, takže od té doby si cvrliká kdejaký vrabec: „Žáhula! Žáhula!“. Není divu, že ohnivý mužík Žáhula rychle Xendofilu propustil i spolu s ostatními unesenými. Tak s Xendofilou dorazil i nový čaroděj Ondra, který s námi už zůstal.
Noc jsme strávili pod hvězdami a druhý den jsme po dlouhém vysnídávání vyrazili přes kopec do Řevnic. První zastávka následovala po pěti minutách. Podle Pištových instrukcí jsme se navzájem obrali o drahé kameny, přičemž mnozí podali obdivuhodné sportovní výkony, a to včetně našich libčických hostů, Franty a Vojty. Obdivuhodné sportovní výkony mnozí podali i u stromu s hrazdovitou větví. Po další čtvrthodině následovala druhá zastávka u studánky. I zde podali mnozí sportovní výkony - v korunách stromů. Po další čtvrthodině následovala další zastávka - oběd a vyhlídka Hvíždinec. Na obloze se ozvalo první hřmění a zvedl se vítr. Se hřměním a větrem si ale obloha vystačila až do konce našeho putování, a tak zase někteří z nás nemohli vyzkoušet, jaké to skutečně je v dešti v „nepromokavé“ bundě. Po další čtvrthodině cesty následovala už nevím kolikátá přestávka, při které se zjistilo, že přírodopisné znalosti mnohých nejsou na přiliš vysoké úrovni. Doufejme, že místo, na kterém roste modřín, smrk, borovice a jedle pěkně vedle sebe, zůstane vryto v našich pamětech spolu s podobou těchto stromů pevně a věčně. Posléze jsme sešli z turistické značky a vrhli se na dobrodružné hledání vodopádu, který byl zakreslen v naší mapě. A našli! Bylo zde dokonce třeba spustit se po skále vedle vod hřmotně padajících z dřevěného korýtka. Jisticí kabel nevydržel až pod Alešem, který se spouštěl naštěstí jako jeden z posledních. Nahoru jsme se vyškrábali už vedlejším svahem. Vlak už se blížil, batohy čekaly a bouřka se ohlašovala čím dál naléhavěji, a tak bylo třeba přidat do kroku. Dveře řevnického nádraží šly sice ztuha, ale daly si říct a přijaly nás z moci tou dobou už značně mrholivé divočiny zpět do náruče civilizace.

Chlum, 30.4 až 1.5.2014

Ušixácká výprava: Adéla, Agáta, Bětka, Eliška, Jake, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Pišta, Sean, Šašek, Tomáš, Tonča, Tonda a Vlado

Kosí potok, 17. až 21.4.2014

Ušixácká delegace: Adéla, Aleš, Bětka, Eliška, Kačka, Kuba, Matony, Max, Šašek a Víla

Reportáž tentokrát obrazová - k zhlédnutí zde.

Přerov nad Labem, 22.3.2014

Členové expedice: Aleš, Adéla, Agáta, Bert, Bětka, Franta, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Pišta, Tom, Sean a Šašek

Do České Lípy je to vlakem sice déle, ale zato pěkně pohodlně. Když vystoupíte, čeká vás nevšední cesta do Dubice. Nevede totiž vůbec přírodou či mezi chaloupkami, jak jste na výpravách zvyklí, nýbrž zcela neotřele mezi továrnami. Za poslední továrnou pak ale čeká přívětivý domeček a za ním už je cítit konec města. V domečku vás čeká méně přívětivý pan správce. Ten vás upozorní, že zde v minulosti pobývala spousta zcela nezodpovědných obyvatel, a už předem očekává, kdo mu co zase rozbije. Nakonec odejde, nechá vám klíče, Ušáci se také najdou, dokonce s nákupem, a víkend je před vámi.
Ještě k pátečnímu večeru nutno zaznamenat, že naše vysoce kvalitní dvoubarevné střely, které se jistě nepoztrácejí ani za dlouhá léta, byly dokončeny právě na této výpravě. V sobotu ráno jsme obdrželi dopis, šifrovaně podepsán čarodějnicí Zloduběnou, přičemž nám došlo, že se ztratili všichni Ušáci. Zloduběna je totiž chytla a unesla. Naštěstí pro nás zároveň chytla i rýmu, a tak jsme se vydali po jejích stopách sbírajíce její magické soply, které na nás přenášely postupně magickou moc. Po našich stopách se vydal i zpozdilý Šašek, který právě dorazil z Prahy. Vyfotografovali jsme ho, když byl ještě pěkný kus cesty za námi. (Pro zájemce s dobrým zrakem: na fotce číslo 3 v galerii této výpravy zcela uprostřed louky uvidíte, jak si to pěkně vykračuje.) Šašek nás dostihl u oběda, ale hon za Zloduběnou nám trval až do odpoledních hodin a zavedl nás až do Pekla. Peklo je totiž místní přírodní rezervace. Je to takové zapomenuté skalnaté údolíčko, jímž protéká romantický potůček. Jenom jednou v roce si na něj lidé vzpomenou, a to v období, kdy kvetou bledule, což bylo právě teď. V pekle byla skutečně bledule na bleduli… a hlava na hlavě. Touha vysvobodit naše milé Ušáky nás donutila opustit vyznačenou cestu a vydrápat se pod skály. Tam jsme je konečně našli, zbídačelé a očarované. To bylo radosti!
Večer jsme strávili v domečku, kde se někteří vedle běžných her věnovali prolézání žebříkem, jenž vede na palandy, či předváděním hrůzostrašných obličejů, dokud nedosáhli v těchto činnostech úctyhodného mistrovství. V neděli dopoledne proběhla v legendární Paye další z mnoha legendárních bitev, a pak už bylo třeba předat domeček panu správci. Nic jsme mu nerozbili.

Dubice, 7. až 9.3.2014

schůzkoví maratonci: Aleš, Adéla, Bert, Bětka, Eliška, Franta, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Pišta, Sean, Šašek a Tomáš

Nevýhodou schůzek je, že když se na nich člověk konečně do něčeho pořádného pustí, je už zpravidla konec, a proto jsme se tentokrát sešli na celých 24 hodin. Od šesti do šesti. A stihli jsme toho opravdu hodně, několik deskovek, film, hru na letné, výrobu cancáků, výrobu střel, přednášku ČVUI, hostinu i spánek. Zde jen několik zaznamenáníhodných faktů: Ze široké nabídky filmů si všichni překvapivě zvolili dnes již naprostou klasiku, pěkně s klasickými nedigitálními triky - Nekonečný příběh. Plněné tortlily jsou pro klubovnovou hostinu opravdu zábavné jídlo. A hru na těžbu diamantů připravili tentokrát Kuba s Maxem!

Novomlýnská, 7. až 8.2.2014

Tradice je tradice, ale při hovoru s panem pokladním člověka napadá, že i jednou za rok je až až a možná by bylo dobré se napříště poohlédnout po nějakém sympatičtějším ledě, kde půjčují třeba i ostřejší brusle. Ačkoliv některé obouvání bruslí vysílilo natolik, že se rovnou přesunuli ke kiosku (viz obrazovou dokumentaci), nakonec všichni alespoň jednou objeli celé kluziště a mohli jsme se pro letošek s pocitem dobře odvedené práce rozejít pod rodiné vánoční stromky.

Na Františku, 18.12.2013

Ježíškovi věrní: Aleš, Adéla, Anita, Bětka, Kačka, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Péťa, Pišta, Sean, Šampik, Tonča, Tonda, Víla a Vlado

Trampoty autobusového transferu nebyly kupodivu nijak smrtící a pan autobusák na úseku Mělník - Horní Vidim se dokonce nechal přesvědčit a svezl nás až do Dolní. Chalupa nás čekala krásně zrekonstruovaná a příjemně vytemperovaná a po krátkých soubojích před chalupou z trubky vytryskl životodárný pramen a v peci zaplál oheň. Večer jsme velice tajemným způsobem - kdosi zaklepal na okenici - obdrželi nevalnou češtinou s četnými amerikanismy sepsaný dopis. Dopis od Santy. Tedy Klause. Tedy Santa Clause. Unesl našeho ušáckého Ježíška a na nás bylo, abychom ho vysvobodili. Nechali jsme to tedy na ráno.
Když jsme v sobotu dopoledne vylezli před chalupu, podařilo se nám konečně chytit signál a stáhnout apku do mobilu (myslím, že se to jmenuje Santa Tracker) a vyrazit po Santových stopách. Vedly nás přes vysuté lávky pochybné kvality, na něž ale doplatili jen bezvýznamní Šampik a Kačka. Ne, že by se zřítili dolů, ale jeden z nich dostal závrať a druhá horečku - neřeknu, kdo co. Po složitých výpočtech jsme úspěšně nalezli další dvě kešky do ušácké sbírky. První v šikovné jeskyňce pro jednoho nocležníka a druhou ve velmi magické skalní průrvě, jenž se i v pravé poledne noří do naprosté tmy. Santu jsme našli taky, ale Ježíška jsme nezachránili. Smířili jsme se tedy s tím, že letos dárky nebudou a odpoledne jsme věnovali alespoň přípravám ostatních vánočních tradic.
Večer ovšem bylo nutné nejprve vykonat vůli našeho Praděda a po dlouhých letech provést prastarý ušácký obřad. Byl jmenován Jeho Magnificence rektor ČVUI, jakož i spectabiles děkané a následně imatrikulování tři podbalakáři Kuba, Matyáš a Max. Dále jen heslovitě: rozzářený Betlém, ejhle Pája!, stará líná želva, šátek - Adéla, Bětka, Vlado, znak - Kuba, netrpělivý Tonda s vystydlou klobásou, salát, cukroví, Ondráši Matouši, prskavky... A nakonec přece jen i ten Ježíšek, osobně se zjevil a pochválil nás, že jsme odolali Santovým svodům. I dárky tedy byly.
"Stejně jako dnes, tak i v dávných dobách..." pohádka z interaktivní nástěnky nás provázela v nedělní hře a dlouho nám z hlavy nevyšumí! Jo a trampoty autobusového transferu smrtící.

Dolní Vidim, 13. až 15.12.2013

divadelní ensemble, včetně kulisáků: Adéla, Aleš, Bert, Kačka, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Pišta, Sabča, Simča, Šašek, Tonča, Tonda, Víla a Vlado

Ačkoliv to možná tak nevypadalo, naše divadelní cesta došla k historickému milníku, kdy UŠI-X poprvé vystoupily na jiném festivalu než tom našem, domácím. Diváků se sešlo ve velkém sálu pomálu a představení by mohlo náhodnému kolemjdoucímu připomínat spíše zkoušku, ale kdyby náhodný koemjdoucí viděl naši opravdovou zkoušku, poznal by hned rozdíl. Místo blbnutí a legrácek se na naše poměry velmi slušně a soustředěně hrálo! Výkony všech se od minulého uvedení posunuly značně kupředu, ale práce je stále dost a dost. Doufejme, že to příště bude ještě lepší!

DDM Praha 2, Slezská, 23.11.2013

Expertní tým: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Eliška, Fanda, Kačka, Kuba, Matony, Maty, Max, Pája, Sean, Simča, Šašek, Tonča, Vlado a Šárka a Jenůfka

V pátek po lehkém zatápání na pěšince k Malešínu všichni dorazili k chalupě, a to dokonce dřív než Aleš s rodinou, kterého zdržel nákup chleba. Poté byla provedena zátěžová zkouška zbrusu nové podkrovní místnosti tak, že se tam všichni nastěhovali. Po večeři Aleš se Šaškem podali výklad o záhadách zdejšího polesí, a pak se většina věnovala odhalování vrahů v Palermu.
V sobotu dopoledne Ušáci přichystali svou historicky druhou hru - tři vědecké týmy s mapami v rukách se vydaly vstříc prostorovým anomáliím a podivným lesním úkazům. Ačkoliv lesy odhalily mnoho cest a míst v mapách nezaznamených, nikdo se kupodivu neztratil a všichni se vrátili včas na oběd. V lese byly nalezeny předměty, odkazující na přízrak šamana. Po obědě tudíž vědecká činnost pokračovala přípravou na večerní setkání. Mimochodem, během odpoledne jsme též zvládli nasbírat autogramy trpaslíků a po setmění, zatímco mladší si krátili čas karbanem, starší si ještě zvládli polepit čela papírky. Dále třeba zmínit, že piano v chalupě dalo prostor mnoha hudebním talentům našeho oddílu, zejména Bětčině, ale i Eliška by měla zauvažovat o nějakých hodinách klavíru, neboť talent by byl! Nesporným talentem je ovšem Kuba, který s kytarou, na kterou by běžný hudebník nedokázal zahrát snad ani Dajánu, obšťastnil všechny skvělými heavymetalovými a poprockově romantickými kreacemi. Po večeři pak postupně každý tým zprostředkoval díky odpolední vědecké přípravě tajuplné setkání pro zbylé dva. Nejtajuplnější bylo setkání zprostředkované týmem Matyášovým se šamanem posedlou šílenou dívkou, ale ani ostatní dvě nebyly o mnoho slabší. Šaškův strašmetr se zkrátka každou chvílí vytáčel do vysokých hodnot.
V neděli po ranním nošení dříví jsme se vydali k lesnímu potoku oživit něco ze slavných legend bájné Payi. Konkrétně pak zrodu mágského knutí, kdy záhadné zmizení větrných elfů ještě více rozvířilo věčný svár. Mág Kuba se v obou bitvách vyznamenal dvojkombem - tedy získáním obou artefaktů a stal se tak nesmrtelným. Vítězství mu však nebylo nakonec dopřáno. Přesto on ostatním po obědě ještě dopřál jeden skvělý deathmetalový výstup, než bylo třeba definitivně nasadit batohy a odkráčet k vlaku.

Barochov, 15. až 17.11.2013

Byli tam: Anita, Bert, Bětka, Dominika, Eliška, Kačka, Kuba, Maty, Max, Pája, Pišta, Ruda, Sean, Šašek, Tomáš, Tonča, Tonda, Víla, Vlado a Arálie

Jehlanka, 25. až 29.10.2013

Posádku flotily tvořili: Adéla, Ája (Arálie), Andy (j.h.), Anička (Arálie), Anita (Arálie), Áňus (j.h.), Bert, Bětka, Denisa (j.h.), Domča (j.h.), Fanda, Kačka, Kanička (Arálie), Kristina (Arálie), Kuba, Kůža (Arálie), Lojza (j.h.), Macek (Arálie), Matony, Maty, Max, Pedro (Arálie), Petr, Petra (Arálie), Pišta, Simča, Šašek, Tonča, Tonda, Víla, Vlado, Zita (Arálie)

Po zdlouhavé cestě vlakem, při které se každý snažil zabavit dle svých možností (například visem ze šprušlí na zavazadla jako třeba Kanička nebo napomínáním visících jako třeba pan průvodčí) jsme vystoupili ve starobylém městě Lokti. Hned napoprvé jsme se vydali správným směrem ke kempu, což jsme si ověřili u domorodého obyvatelstva. Po krátkém rozhodování jsme naší početnou skupinu rozdělili na dvě části. Jedna šla na prohlídku nočního města, zatímco druhá šla využít kvalitu svých spacáků a karimatek. Paní kempařku nijak nerozhodil nečekaně přeplněný kemp a bleskurychle zavřela okénko s občerstvením. Kemp byl tak plný, že pravděpodobnost, že potkáme jeden či dva jiné oddíly byla poměrně vysoká. Proto nás příliš nepřekvapil Víťa a Malý Hroch, kteří nás přišli pozvat k jejich ohni na druhém konci kempu.

Po vlhké noci plné rosy jsme se probudili do krásného slunečného rána. Posnídali ze spacáků, dali si čaj na zahřátí a čekali na příjezd lodí. Tonda s Andy nám předvedli něco málo akrobacie, takže nám čekání rychle uteklo. Sbalení do barelů bylo otázkou chvilky. Rozdělení posádek jakbysmet. Takže než se nadějeme máme lodě na vodě a nás v nich. Byl to takový fofr, že jsme úplně zapomněli na úvodní skupinové foto. Jediný kdo nám chybí je Anita. Nicméně během pár chvil máme i jí a vydáváme se na plavbu.

Po pár kilometrech míjíme několik pěkných občerstvení, ale zdá se nám to na oběd brzy. Chyba. Za Svatošskými skálami už nebylo nic.. Tedy byly tam Karlovy Vary, ale občerstvení nikde.. Ujeli jsme dalších dlouhých 8km, než jsme narazili na dlouho očekávané restaurační zařízení.. Po obědě už to šlo ráz na ráz. Ven z Varů a za pár zatáčkami se na nás již těšil lesní kemp Hubertus se svou pověstnou peřejí.. Ubytovali jsme se na pěkném plácku mezi stromy daleko od skladiště odpadků a zájemci šli svézt prázdné lodě dolů pod peřej. Peřej se nám natolik zalíbila, že jsme se od ní nemohli utrhnout další dvě hodiny. Znovu a znovu jsme se pokoušeli peřej vyjet proti proudu a znovu a znovu nás peřej spláchla zpět dolů. Nejednu loď jsme otočili, některou i o kameny zaklínili. V jednu chvíli jsme měli pod vodou zaklíněné i dvě lodě na sobě. Ale voda z lodí byla znovu vylita a opět jsme jeli na další pokus. Jako největší vytrvalec se ukázala Domča, která po utahání Áňuse coby háčka, naložila Zitu jako háčka čerstvého a plného sil a vrhala se neúnavně proti peřeji až do setmění. Hladoví a lehce promrzlí jsme se nacpali bramboračkou a i přes značnou únavu seděli a zpívali u ohně dlouho do noci. Noc pod stromy byla o mnoho teplejší a sušší, než noc předchozí a tak se nám ranní vstávání nedařilo zdaleka tak rychle. Již u snídaně bylo jasné, že dřívější vlak nebude naší prioritou.

V neděli jsme tedy v poklidu posnídali, uvařili si čaj na vařičích, vynosili lodě nad peřej a zabalené barely naopak pod peřej a vrhli se do sjíždění. Mnozí předvedli výkony doslova na hraně možností plavidla, jiní dokonce za hranou. Ale Tonča s Ájo to vzaly statečně, vodu z lodi vylily a pokračovaly v plavbě. Už jsme nechtěli zopakovat naší sobotní obědovou chybu a tak jsme zastavili již po 6km v restauraci U jezu. Bohužel vodácká restaurace byla příjezdem vodáků v slunném víkendu poněkud zaskočená a jídlo velmi rychle došlo. Nutno podotknout, že výraz "velmi rychle" není z nejšťastnějších. Nevyjadřuje totiž situaci zcela správně. Lepší popis by byl takový, že jídlo se dostalo na velmi omezený počet strávníků, přestože to trvalo celou věčnost. Zbytek osazenstava se tedy odebral do jiné, vzdálenější restaurace a ti méně trpěliví si šli sníst svůj chleba z barelu. A právě při této obědové pauze vzniklo první podezření, že bychom nemuseli stihnout ani záložní pozdější vlak. Naobědvané jedince jsme začali vypouštět po proudu v menších skupinkách s tím, že rozložením skupiny můžeme ušetřit nějakou tu minutku při přenášení jezu v Radošově. Právě na jezu v Radošově jsme spočítali, že jsme od oběda ujeli 5km za hodinu a dvacet minut a na zbývajících 7km nám zbývá hodina. Bylo jasné, že pokud řeka nezrychlí, tak se dostaneme do Prahy až těsně před půlnocí. I řeka i my jsme však zrychlit dokázali a skutečně jsme za hodinu zbývajících 6,5km ujeli. Vrácení lodí i přebalení zpět do batohů byla záležitost minut a na 250m vzdáleném nádraží jsme byli s pětiminutovou rezervou.

Po deseti minutách čekání přijel vlak. Radostně jsme do něj nastoupili a vyrazili. Bohužel až náhodou ve vlaku jsme zjistili, že náš vytoužený přestupní Klášterec nad Ohří je na druhou stranu a mělo se do něj jet tím vlakem, který do malé staničky bez obsluhy přijel asi minutu po našem odjezdu. Naštěstí rychlík "Ohře" zastavuje i v Ostrově nad Ohří, kde jsme náš omyl zjistili. Opustili jsme palubu Chebského RegioSharka a za cca dvě minuty přijel náš rychlík "Ohře". Prostě jsme mu frajersky přijeli naproti, abychom si mohli zabrat lepší místa v kupé. Pak už nás čekaly jen tři hodiny relaxace s ČD. Myslím, že cestování vlakem opravdu udržuje ducha výpravy..

Do legend své jméno vpíšeš stejně jen svou vlastní krví!"

Červená Lhota, 30.6 až 20.7.2013

Herecký ensemble: Adéla, Bert, Kačka, Matony, Maty, Max, Pišta, Sabča, Simča, Šašek, Tonča a Vlado Technická podpora: Aleš, Pája, Petr, Tonda a Víla



Karlínské Spektrum, 16.6.2013

Peloton: Adéla, Bert, Bětka, Kačka, Kuba, Martin, Matony, Max, Petr, Sabča, Šašek, Tonča, Víla a Vlado

Výpravu jsme zahájili celkem úspěšným naložením kol do doprovodného vozidla. Na nádraží v Uhlířských Janovicích jsme nakonec byli moc rádi, že jsme při nakládání u klubovny nebyli líní jednotlivá kola a jiné komponenty popsat a mohli jsme opět poskládat co k čemu patřilo.. Péťa si místo kol do doprovodného vozidla naložil batohy a vyrazil hledat místo na spaní.. Peloton byl na spacím bodu také cobydup a ihned jsme započali kempovací práce.. Posháněli jsme dřevo, vykopali ohniště postavili přístřešek, vysbírali šišky.. No prostě ukázkové tábořiště vyrostlo během pár minut a my jsme mohli posedět u ohně a plánovat trasu na druhý den..

Sobotní trasa nás dovedla do kláštera. Tedy do námi již dříve navštíveného Sázavského kláštera. Zde jsme posvačili, cvičně si našli kamenné hvězdy na stěnách věže a potkali se s Péťou, který nechal auto ve Stříbrné Skalici a přijel nám naproti. Před pokračováním do obrovského kopce po červené turistické jsme se ještě chvíli pokoušeli zdržovat hledáním kešky, ale nakonec jsme museli přecijen vyrazit. Ukázalo se, že jsme si vybrali nejkrásnější terénní trasu v okolí. Tak krásnou, že se shodovala s trasou MTB maratonu Sázavský Blizák. Rychle jsme trasu opustili a jeli poctít svou návštěvou Víliny rodiče.. Odměnou nám bylo občerstvení v podobě buchty a štávy. Začalo nám však být trochu horko a tak jsme se museli smočit v rybníku Propast. Pak už jsme jen snadno dojeli přes několik brodů na krásné kempovací místečko, přímo na rozcestí tří turistických značek.

V neděli nás už čekal jen pohodový dojezd asi 20km do Českého Brodu. Zvlášť sjezd z rozcestí u Kozojed zvaného Truba byl obzvláště vypečený. Při rozhodování zda zvolit sjezd po silnici nebo terénem, byla varianta silnice zadupána do země a my se vrhli střemhlav blátivou pěšinkou.. Bohužel stejně blátivá kola jsme museli u nádraží v Českém Brodě rozebrat, naložit do doprovodného vozidla a utíkat na vlak.

Posázaví, 14. až 16.6.2013

Členové expedice: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kuba, Max, Pišta, Šašek, Víla a Vlado

Kajícně téměř po roce zachytávám vybledlé vzpomínky, tak snad nebudou přespříliš vzdálené pravdě. Dojížděl jsem za hlavním pelotonem o vlak později a za oknem se vybíjela ještě poslední bouřka. Pak už bylo celou výpravu pěkně, až na lehký deštík, který nás ovšem pod plachtičkou nemohl nijak ohrozit. Bylo to zase jedno Něco, které si z Brd vyrazilo jinam – tentokrát do křivoklátských lesů. Cesta nás vedla ze Zdic k Vraní skále, kde jsme se utábořili. Ráno se ukázalo, že z Vraní skály je krásný rozhled na všechny strany. Když jsme se pokochali, vyrazili jsme směrem k památnému vrchu Velíz. Cestou jsme z úkrytů pořizovali špionážní fotografie a kolem oběda jsme mimochodem přemohli několikahlavou saň. Jedna hlava (Víla) horší než druhá (Šašek) a ještě horší než třetí (Pišta)… nebo naopak.
Ačkoliv Velíz by někdo mohl snadnou i obejít, nemohli jsme si nechat ujít výstup na místo, kde sídlili už Keltové, kde Slované vzývali boha Velese, kde Vršovci zajali knížete Jaromíra a kde na nás již od roku 1000 čekal románský kostelík!
Pod Velízem v obci Kublov na nás zase čekal hostinec s vychlazenou limonádou, a tak jsme se osvěžili před nekonečnou cestou bez jediné zatáčky. Nekonečná cesta nakonec skončila, a to na pěkném návrší Výrovka. Zde nás čekalo tradiční večerní rozjímání. Kuba, Bert a Max zde vyrozjímali přírodní anekdoty, z nichž si matně pamatuju už jen tu Maxovu: Jdou dva stromy a jeden zakopne o pilu. Druhý na něj kouká a povídá: „Smůla, co?“
V neděli jsme zaútočili na hrad Točník. I zde byla k dostání limonáda a také voda jim tu tekla, takže vyčerpávající výstup v parném dni byl záhy zapomenut. Vyslechli jsme přednášku výřečného pana sokolníka, prolezli hrad a sestoupili dolů, abychom ještě stihli zaútočit i na hrad Žebrák. Ten stojí sice podstatně níže než Točník, zato k němu nevede žádná přímá cesta, takže i zde byl výstup celkem namáhavý. Pak už nás čekala jen nepříliš vábná cesta na vlak do Praskolesů. V Praskolesech není nikde žádný les. Zřejmě jim popraskal už v dávných dobách.

Křivoklátsko, 17. až 19.5.2013

Herci: Adéla, Bert, Kačka, Kuba, Matony, Maty, Max, Sabča, Simča, Šašek, Tonča a Vlado a obslužný personál Aleš, Pája, Tonda a Víla

Naše velkolepé představení se během víkendu opravdu posunulo kupředu, ale stále je někde na půli cesty, čas kvapí a cíl kdesi v dáli na obzoru. Naděje však zůstává. Podívejte se na fotky.

klubovna, Malostranské Gymnázium a Karlínské Spektrum, 6. a 7.4.2013

Sněžní indiáni: Adéla, Bert, Bětka, Matony, Maty, Max, Mumie, Pája, Pišta, Šašek, Tonča, Tonda a Víla

Pišta už to napsal: Velikonočka proběhla opět na jiné louce než loni, a to sice v Dolním Bousově. Počasí nebylo úplně nejkrásnější, ale nepršelo, což je při stavbě týpka vždy důvod k radosti. Ačkoliv se nás sešlo na první den jen velmi málo vedoucích, zvládli jsme postavit stany spolu s pomocí Arálií včas a ještě jsme mohli vyrazit na dřevo. Nastala ovšem mírná komplikace – les byl od louky vzdálen asi 100 m. Takže podvečer jsme strávili nošením nařezaného dřeva přes rozbahněnou louku. Řekněme, že to byl velmi silný zážitek pro všechny zúčastněné. Ale na druhou stranu, do konce našeho pobytu jsme nemuseli chodit pro další dřevo. V týpí byla jako vždy zima a také dost zakouřeno, ale na to už jsme po mnoha velikonočkách zvyklí.
Další den jsme hráli spolu s Aráliemi na cestu kolem světa, přičemž jsme na louce objevili zvláštní objekt, jakousi dřevěnou cívku. Po té se dalo chodit jako po valícím se sudu a to nás zvládlo zabavit na poměrně dlouho.
Další den jsme vyrazili na celodenní výlet, spolu s Aráliemi. Stále nepršelo, mírně začalo poprchávat, když jsme se vrátili.
Další den jsme absolvovali vysokou školu – neboť právě prostředím univerzit byla motivována hra, které se účastnila tradičně celá skupina. Lidé rozdělení ve skupinkách nejprve navštěvovali semináře z velikonočních znalostí a poté soutěžili v kvízu ze znalostí s velikonocemi nijak nesouvisejícími. Zároveň odpoledne vyrazili kluci na výrobu pomlázek a holky na zdobení vajíček a přípravu hry na velikonoční pondělí. V pondělí byla ráno pomlázka a šifra nás dovedla i ke sladké odměně. Tu jsme však museli spořádat již v chatě na louce, neboť začalo pršet. Každopádně jsme potom zabalili týpka, naložili je do několika aut, včetně auta Vítkova, s obrovským namalovaným krabem na kapotě. A poté nezbývalo než vyrazit zpět.

Dolní Bousov, 28.3 až 1.4.2013

Členové expedice: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Franta, Kuba, Matony, Max, Pája, Simča, Sabča, Tonča, Víla, Vlado a Kimča

Opět se pokusím zachytit již poněkud vybledlé vzpomínky na tuto výpravu: z pátku si vzpomínám pouze na to, že Max si nemohl pomooct a musel využít Maximálně internetu v mobilu na jeden den. Také si vzpomínám, že chatička je přesně dimenzovaná na 14 osob a jednoho psa, protože pro další osobu už by prostě nezbylo ani kousek volné podlahové plochy. Jak jsme se ovšem dozvěděli v sobotu ráno, skřítkovi, který jak se zjistilo, žije přímo pod chalupou 15 lidí přišlo opravdu moc, naštval se a bylo třeba si ho udobřit zlatem. Za tímto účelem jsme se vydali na celodenní zlotohledačskou expedici skrze Vlčí rokli a celkové žampašské okolí. Kostka nám cestou čas od času zkomplikovala život různými nešťastnými náhodami, jako například povodní, a proto jsme do odpoledne nedošli ani do Jílového. Prohlédnout si vchod do zavřené štoly a krásně opravený historický viadukt jsme ale zvládli. V neděli jsme s vidinou výstavy igráčků přece jen zaútočili na Jílové. Do Jílového jsme došli, ale výstava igráčků mezitím skončila, takže zklamání bylo nutné rozpustit čajem a dortíkem v cukrárně. Možná více vzpomínek účastníci vydolují po shlédnutí fotek.

Žampach, 1. až 3.3.2013

Bruslařská reprezentace: Adéla, Bětka, Kačka, Matony, Maty, Max, Pája, Tonda, Víla a dokumentaristé Aleš a Jenůfka

Ladnost a eleganci našeho bruslařského umění nelze prostě vypsat slovy. Raději se podívejte na fotografickou dokumentaci.

Na Františku, 9.1.2013

Koledníci: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kačka, Matony, Maty, Max, Pája, Pišta, Šašek, Tonča, Víla a Soňa j.h.

Ušácké Vánoce začaly tentokráte velmi živě, autobus do Mělníka nejel z obvyklého stanoviště, ale úplně z druhé strany Holešovického nádraží. Nakonec se nám díky moderním vymoženostem dnešní doby podařilo situaci zachránit a odjet správným autobusem přes Mělník až do námi oblíbené malebné Vidimi. Začátek pobytu se jevil být stále dramatický, ale nakonec jsme všechna úskalí v podobě elektriky, vody i zátopu zdárně zvládli a večer nám bylo ještě u šálku čaje a zdobení perníčků velmi příjemně. Pak již nezbývalo než zalézt do spacáčků s očekáváním nového dne, kdy se nám Vidim ukáže v celé své kráse. Ráno jsme bohužel zjistili, že Ježíškovi není tento rok nejlépe a nejspíš nebude ani schopen roznést dětem dárky. To by v tom byl ale čert, aby s tím UŠI-X něco neprovedly. A protože s čerty to již od Duchařky umíme, mohli jsme se bez obav vydat nalézt medicínu pro Ježíška. To se nám povedlo, a proto byl náš Ušácký štědrý večer opravdu štědrý, dokonce nám Ježíšek nechal pod stromečkem i ochutnávku medicíny, takže i my jsme posíleni na zimní radovánky. V neděli jsme ještě svedli bitvu o krásný nos a vydali jsme se na pochod směr Chudolazy, odkud nám měl jet autobus. Vzhledem k nepřízni počasí a zavřenému občerstvovacímu zařízení jsme nasedli na dřívější autobus a nakonec ve stejném čase jako pozdějším autobusem dorazili zpět do Prahy. VESELÉ VÁNOCE VŠEM!!! ... štěstí všem, ať nikdo neodejde s prázdnou...

Vidim, 7. až 9.12.2012

Okultistický spolek: Adéla, Aleš, Bert, Kačka, Kuba, Matony, Max, Pája, Šašek, Tonča, Víla a j. h. Šárka a Jenůfka

Nikoliv poprvé, bohužel, je třeba zapsat s větším zpožděním a vycucat vzpomínky již poněkud zamžené. Nuže: Páteční večer úspěšně dorazily do Opárenského mlýna jak hlavní skupina, vedena Kačkou, Pájou a Vílou, tak později doprovodné vozidlo s Alešem a jeho rodinou. Ještě týž večer každý rozjařen předchozí večerní zábavou, sepsal červenou tuší, falsifikující vlastní krev, úpis čertu. Úpis ovšem formulovaný velmi šalamounsky a myšlený zcela nevážně. Naším hlavním cílem bylo totiž vědecky ověřit teorii o tom, že mlýnice historických mlýnů (a tento mohl být bratru 500 let starý) jsou komunikačními kanály mezi zemí a peklem.
Ráno se zjistilo, že první část experimentu, potvrdila hypotézu. Bylo tudíž třeba důkladně se připravit na nebezpečné setkání s čertem. Za tímto účelem byla proto pod vedením Páji podniknuta výprava k třem křížům, spojená s protipekelným výcvikem. K této výpravě se mi vybavuje to, že kříže stály na opačném břehu Labe, kterého bylo dosaženo přívozem, který posloužil naštěstí i na cestě zpět. Naštěstí proto, že se zjistilo, že přívoz není navyklý jezdit dle zveřejněného řádu, a to že v 17:30 jel opravdu i zpět, bylo jen díky tomu, že se pan převozník výjimečně zdržel na břehu. Dále byla tato výprava ozvláštněna prcháním z loveckého teritoria místních myslivců - možná nešlo čistě o náhodu, neboť jak známo čert se maskuje nejraději za myslivce!
Večer po řečnické soutěži začaly naše okultistické přístroje zaznamenávat pomalé navyšování negativní energie a přiblížil se čas setkání s čertem. Jakýsi klid nám dodávaly pouze kříže, zrobené na onom opačném břehu Labe, a nyní schované pod svrchním oděvem, a též připravený ochranný kruh, ve kterém bylo nutno ovšem setrvat, což se záhy ukázalo, jako velmi nesnadný úkol. Z vlastní zkušenosti i z výpovědí ostatních musím varovat všechny, kteří by pojali podobný nápad - jakkoliv koketovat s peklem! Čert vás bude lákat na potěšení všeho druhu, slibovat bohatství a uchýlí se i k podlým trikům! Jakýkoliv úpis - i myšlený zcela nevážně - je nebezpečným hazardem! Naštěstí Světlo Nebeské včas zasáhlo...
V neděli jsme, coby Worriors of Paya, svedli další z nezčetných bitev, uklidili a tradá od čertů pryč! I Aleš, ačkoliv málem ztratil klíče od auta a nebýt ostatních, zůstal by tam nejspíš i s rodinou dodnes.

Opárenský mlýn, 23. až 25.11.2012

Účastníci zájezdu: Aleš, Adéla, Bert, Bětka, Kačka, Kuba, Lojza, Matony, Max, Pája, Pišta, Sabča, Simča, Šašek, Tonča, Tonda, Víla, Vlado a Arálie

Nedá se svítit, je třeba zapsat, na co si ještě vzpomínám: Jehlanka v Krkonoších je něco jako Tajemný hrad v Karpatech, takže jsme napnuli prostěradlo před kamna a nechali se vtáhnout do atmosféry slavného filmu o hraběti Teleke z Tölökö (nebo opačně?). Atmosféru jsme nepocítili jen u filmu, ale i na vlastní kůži – zachránili jsme omráčeného lesnického adjunkta, vyslechli pověst o čjortově hrádu a druhý den se vydali na celodenní výšlap za onou hradní záhadou. Opravdu celodenní byl ten výšlap pro Adélu, která chytila okem šišku, a tak to musela vzít ještě přes Jablonec. Dále bych neměl zapomenout zmínit slavný operní večer na počest pěvkyně Salsy Verde. Nejúspěšnější adaptaci Labutího jezera na operu při této příležitosti provedla vesnice se sólisty Simčou a Maxem. Také Karpatské zápolání stojí za záznam. Například v plavení dřeva či vytřásání švába. No a samozřejmě jsme drželi jehlankovské tradice, jako hraní schovky a vyrábění draků, které nejde kvůli sněhové vánici vypustit.

Jehlanka, 25. až 28.10.2012

Posádka:Adéla, Ája H. (j.h.), Anička (Arálie), Bert, Bětka, Brácha (Arálie), David (Arálie), Denisa (j.h.), František (Arálie), Josefína (Arálie), Kanička (Arálie), Kristýna (Arálie), Kuba, Lojza (j.h.), Macek (Arálie), Matony, Maty, Matylda (j.h.), Max, Méďa (Arálie), Ondra (Arálie), Pája, Péťa, Petra (Arálie), Šašek, Tonda, Verča (Arálie), Zita (Arálie)

Scházíme se v plném počtu, na správném místě. Naše místenky na autobus se ukázaly být v pořádku. Pohodlně jsme se přemístili do Sušice, kde nám dokonce pan řidič zastavil na mimořádné zastávce, aby ušetřil naše kroky s lodními pytli přes ramena. Po chvíli hledání ve tmě nacházíme správný plácek na přespání, hned vedle půjčovny lodí. Večer pálíme bodláky a vydáváme to za oheň.

Ráno nedočkavě přešlapujeme a vyhlížíme obsluhu půjčovny. Konečně se můžeme jít vybavit loděmi, vestami a barely a vyzbrojit pádly. V rychlosti se rozdělujeme na jednotlivé posádky lodí a za mohutného AHOOOOJ vyrážíme na vodu. Na cestě do Horažďovic jsou pouze dva jezy. Řeka tedy není příliš vzdutá a jízda pěkně utíká. Bohužel kromě jezů zde nejsou ani občerstvovny. Našli jsme jednu, u které jsme poobědvali párky a hermelíny, čímž jsme jim výrazně odlehčili od skladových zásob, které by museli s koncem sezony odepsat. V Horažďovicích jsme ještě v brzkých odpoledních hodinách našli příjemný kemp a tak nám zbyl čas na trénování techniky ovládání plavidla. Někteří se v rámci tréninku pokusili i o eskymácký obrat, čímž empiricky dokázali, že s otevřenou kánoí je to nemožné. Tonda s Péťou se pokusili skočit jez s kánoí otočenou kolmo k proudu a úspěšně.

Noc jsme, stejně jako tu první, strávili pod širákem.Jen Matyda odmítala spát pod širákem, jelikož nutně musela spát venku.

Na nedělní dopoledne jsme hned po snídani zařadili KPČ a to návštěvu Rosenauerova mlýna. Prohlídka muzea mlynářství a využití vodní síly byla přinejmenším poutavá. Pan průvodce, majitel mlýna, stavitel, vodohospodář a potomek pana Josefa Rosenauera, stavitele Schwarzenberského plavebního kanálu nás varoval, že hezčí část plavby máme za sebou. Teď že nás čeká množství jezů a k nim patřícím „volejů“. Měl pravdu. Od Horažďovic do Katovic tekla řeka tak líně, že jsme až začali mít obavu jestli stihneme autobus do Prahy. Ovšem mohutné záběry našich pádel daly lodím takovou rychlost, že jsme nakonec ještě měli deset minut rezervu.

Nejadrenalinovější část výpravy jsme si nechali na závěr. Jednalo se o nastoupení do přeplněného autobusu s 27mi místenkami v ruce. I tento oříšek se podařilo vyřešit a žádný z cestujících nemusel zůstat v Katovicích na nástupišti.

Tak nejpozději za rok zase AHOOOOJ

Sušice-Katovice, 7. až 9.9.2012

Štěstí pro všechny! A nikdo ať neodejde s prázdnou!"

Červená Lhota, 1. až 21.7.2012