Óm šri Rám džaj Rám džaj džaj Rám

Vzdávám marný boj s neomezenou otrlostí všech ostatních potenciálních pisatelů této kroniky. Nemůžu se nadále dívat na její děravý zub po letošním táboře, a tak dva měsíce po jeho skončení beru plombování na sebe a pokusím se pro příští generace zaznamenat v jednom článku zbytky vzpomínek z jeho celých dlouhých tří týdnů.
Vlastně čtyř týdnů. První osadníci dorazili totiž na novou louku u Červené Lhoty už v sobotu týden před tím, než na ni vkročila noha dítěte. Celý den zabralo stěhování z Kamenného Malíkova, z části kvůli tomu, že nám v půli přehradila cestu jakási místní rallye. Louka je to moc pěkná a doufám, že na ní setrváme více let a našich hezkých pár tun materiálu budeme stěhovat jen od nejbližší stodoly hodného alternativního zemědělce pana Dzůry a zpět.
K přestavebce ještě zaznamenejme Médin drobný dálniční incident s prasklou pneumatikou. Svodidlo zachránilo lidské životy, jen zadní dvířka Zázraka (našeho táborového vozidla) už celý tábor zavíral pouze univerzální systém gumicuk, a pak vzadu, tam by také neškodilo mít alespoň o jedno světlo navíc.
Dále ještě upozorněme na náš nový, dlouhý, pětibarevný hangár, ve kterém se schovala i celá vnitřní kuchyně a díky kterému jsme si mohli dovolit luxus samostatného matrošhangárku.
Ale teď již vzhůru k starobylým příběhům dálné Indie, konkrétně k Rámajáně: Vanarové byli opičím národem, jehož příslušníků mnohé charakteristické vlastnosti padnou našim dětem jako ulité. Například mírná dotěrnost. Mezi Vanary byl pak největším hrdinou Hanuman, věrný služebník svého krále Sugrívy. A jejich posláním nebylo nic menšího, než pomáhat velkému Rámovi v těžkém boji proti zlotřilým rákšasům. Zvláště poté, co nejvyšší a nejzlotřilejší rákšasa Ravana unesl Rámovu choť Sítu na ostrov Lanku, což vedlo ve svém důsledku k hrozné válce - orientujete se v ději dobře? Dost jsem to totiž zjednušil...
Tři armády Vanarů Vinatasena, Sušénasena a Satavantasena se měřily v zásluhách v boji po boku Hanumana a Rámy, a když předběhnu, tak nejvíce zásluh na konci připadlo Vinataseně, vedené Kačkou. Ze statečných činů vzpomeňme například na pátrání po Sítě ve všech končinách země, setkání s obřím ptákem Sampátím, stavbu mostu na Lanku, létání ve vzdušných fárech, přenášení hory či vzdušný souboj.
Jelikož starověká Indie skrývá mnoho moudrostí a kulturních tradic, vesměs shrnutých ve starých Védách a Upanišadách, věnovali jsme pilně jejich studiu a následně všemožným uměním - tetování henou, výrobě šperků, barvení látek, břišnímu tanci, výrobě keramiky, lukostřelbě, malování mandal či stavbě keramické pece.
K večeru jsme pak vzývali postupně všechny bohy, jejichž přízeň si bylo třeba naklonit - humoristu Ganéšu, stvořitele Brahmu, velkého Višnua, strašnou Kálí, ničitele Šivu - a žádný z nich nám neodmítl pozvání a každý nám ochotně předal svou sútru. Jestli vás zajímá, zda nám předal sútru i bůh Káma, zkuste se poptat svědků. Já u toho nebyl.
Jen ti Rákšasové! Neztrpčovali život jen Rámovi, ale nejednou obcházeli i naši vesnici! V noci, to se pak několikrát pokusili dokonce zaútočit na hlídku - zajímavé je, že většinou na starší děvčata. Naštěstí se našlo několik magieznalých asketů, kteří nám proti nim pomohli.
Sluší se zmínit i počasí, neboť o létu 2011 je všeobecně známo, že nebylo. Nám ovšem nepřišlo počasí nijak děsivé, několikrát dokonce na koupání. I ty nejsilnější bouře nebyly ničím, co by se nedalo přestát v noci pod urgesou. o tom, že bylo celkem hezky svědčí i fakt, že letošní táborová epidemie byla pouze drobná a blinkací a ne kašlací.
Nejsilnější momenty se líčit neodvážím, každému snad ty jeho zůstanou v srdci, jako Hanumanovi v srdci zůstali Ráma se sítou. A drby? No, taky raději ne. Stáhnu tedy naposled vlajku, pošlu stisk přátelství a žuch! Končím.

Červená Lhota, 2. až 23.7.2011

Drsňáci: Matony, Pája, Péťa, Simča, Šašek, Tonča a doprovodné vozidlo Aleš

Po bezproblémovém odjezdu bez dobíhání našeho spoje jsme v klidu a pohodě bez výměny lokomotivy či celého vlaku dojeli do Týnce nad Sázavou. Příjemnou večerní procházkou jsme si vyšlápli na Zbořený Kostelec, kde jsme se utábořili se samozřejmostí častých návštěvníků. Místo na přístřešek jsme měli dávno vytipované a nebylo nám tedy zatěžko jeden takový provizorní na zaplašení deště postavit. Bohužel asi plašil málo. Naše spaní pod širákem u ohně překazila lehká sprška, která se po chvilce změnila v celonoční bouřku. Jako bychom tušili, že se nám takový trénink bude na táboře hodit.
Ráno jsme se vyspinkaní do růžova setkali s naším suportem Alešem, který nám do lehkého mrholení přistavil naše velocipedy. Na nich nás čekalo pěkných 35km polních a lesních cest v posázavských kopečcích. Cestou jsme zvládli vyjíst nejednu hospodu a zplundrovat nejeden strom třešní. I přes takovéto nástrahy a zdržení jsme byli natolik rychlí, že jsme si museli dlouhou chvíli při čekání na Aleše urátit pojídáním palačinky a popíjením čaje v Barochovské hospodě. Před převlečením se do slavnostního kroje jsme se skočili rychle opláchnout do rybníka, přestože nám Aleš nabízel teplou sprchu. Podle mě by i sprchou mohl být ohrožen duch výpravy. Večer jsme slavnostně zakončili náš oddílový rok a pojedli Tondovu kaši. A zatímco někteří, znaveni výletem, již usínali, James Cook stále ještě bojoval s větrem a vlnami u břehů Nového Zélandu. Vystřílel snad tisíce šipek, aby ulovil alespoň jeden exemplář ptáka moa.
V neděli nám počasí vysloveně přálo. Cesty oschly, takže jsme již neměli bláto až za ušima, ale jen do poloviny zad. Zvládli jsme pár terénních sjezdů, rychlých rovinek podél řeky i oběd v Nespekách. Bohužel jsme nezvládli zákusek. A úplně nakonec po krátké pauzičce na sváču u rybníka jsme vyrazili zdolat posledních 5km. Tři z nich nebyly problém, až do osudného Šaškova letu přes řídítka daleko do polí. Dvojnásobná zlomenina levého zápěstí ho odsoudila k pěšímu dokončení výpravy. Podle nejnovějších zpráv je však již ruka zhojena a dokonce si Šáša sám naordinoval sundání sádry. A to tím, že na ni na táboře spadl a zlomil si jí. Rentgen však ukázal, že zlomenina je zhojená a sádra již není třeba.

Barochov, 17. až 19.6.2011

Členové expedice: Aleš, Bert, Gabriel, Kristián, Kubík, Matyáš, Max, Pája, Péťa, Pišta, Šašek, Tonča

Předpověď počasí hrozila hromy blesky, a tak jsme vyrazili s lehkými obavami. Brdské Něco se zase jednou zatoulalo z Brd. Bylo nutné ho tedy následovat, a to vlakem do Stříbrné Skalice. Hnedle jak jsme vyskočili z posázavského motoráčku, zdálo se, že se předpověď začíná plnit, nasadili jsme si pláštěnky a připravili se bouřím vzdorovat. Pár kapek na nás sice spadlo, ale pláštěnky nám začaly brzy překážet, takže jsme je zase sundali a do neděle už je naštěstí nemuseli vytáhnout. Počasí dělalo budliky ještě večer, blesky létaly po okolí, ale dle počítání byla jádra bouří daleko od našeho vyhlídkového tábořiště, které jsme objevili poté, co Kristián po vzoru svatého Prokopa prohlásil, že tady se usadíme.
V sobotu jsme měli v plánu nalézt Čertovu brázdu - tajemnou pravěkou dálnici, zahloubenou do terénu od Sázavy až k Chotouni a dost možná ještě dál. Abychom se lépe vžili do historie, vyzkoušeli jsme si, jaké je vozit jantar po pravěké dálnici, když kolem číhají lapkové. Pak už jsme se vydali pátrat po skutečné Brázdě - stále nevíme, jestli to, co jsme našli, bylo ono nebo jen rokle vyhloubená potokem. Udělalo se pořádné vedro, a tak z nás byli pořádně zmožení poutníci už po dvou kiláčcích, když jsem s sebou přaštili na dvůr Sázavského kláštera. Chládek v klášteře a přednes paní průvodkyně nás zase osvěžil, mnozí byli až překvapivě duchapřítomní a překvapovali svými historickými znalostmi.
Na tomto místě je ještě třeba vzpomenout na oka - speciální lapače z lepicí pásky, díky kterým odhalíte, co všechno takhle na jaře létá vzduchem, a také brdskoněcoměrky - zásobu zrní, kterou bylo možné navýšit za cokoliv, co se komu povedlo. Ale pojďme dál: Odpoledne nás čekal přesun proti proudu Sázavy blíže k Českému Šternberku. Cestou se dvakrát ztratili Pája a Péťa, ale stihli nás dojít díky Pištově dlouhé přípravě na lov zvěře. Večer jsme se vyšplhali na ovčí pastviny, kde jsme ještě zahladova se štětci a barvami zarozjímali nad Brdským Něčím, najedli se, zahráli na kytárku a ulehli tentokrát pod čistou hvězdnou oblohou. V neděli jsme na nádraží zahodili Páju a v horkém dopoledni se všichni až na Péťu zchladili v řece. Odpoledne jsme pak slavně dobyli Český šternberk. Na nádraží - tedy pokud se dřevěné budce u kolejí dá tak říkat - jsme porovnali stav svých brdskoněcoměrek a odfrčeli ku Praze.

Sázava - Český Šternberk, 20. až 22.5.2011

Účastni byli: čarodějové Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Kubík, Max, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda a čarodejnice Holubička a Tonča

Nepolevujícím tempem, které nám udávali Gabriel s Jakem, stoupala onoho pátečního večera naše slavná výprava do brdské divočiny. Vytrvalý postup nevzdala, ačkoliv hořce okusila, co to znamená, když vám příroda hází klacky pod nohy. Okolní les se totiž od naší poslední návštěvy Hobitína poněkud změnil v hustý polom. Naštěstí samotný Hobitín zůstal neporušen a poskytl nám útočiště na celou první noc i přes sobotní odpolední bouřku - ale nepředbíhejme!
Ještě večer jsme rozdělali oheň a opekli nějaké ty buřtíky - díky oné změně lesa v polom bylo sbírání paliva hračka. Hned po jídle však na všechny padla únava z namáhavé cesty a odebrali se do pytlů. V sobotím dopoledni, stále ještě slunečném, jsme se věnovali šmodrchání uzlů a lanovým zápolením pod Tondovým velením, zatímco Pišta se ztratil kamsi do lesů. Oběd pojali opulentně zejména Max s Bertem, kteří se jali na ohni připravovat kuřecí křidélka, což se jim pod Šaškovým šéfkuchařským velením obstojně zdařilo. Posléze k nám dorazili jak ztracený Pišta, tak i Šampik s Holubičkou - a tak i ona odpolední bouřka. Nějaký čas jsme tedy byli nuceni uchýlit se pod střechu hobitínského přístřechu, ale hned jak déšť ustal, vyrazily dvě skupiny pátračů hledat posvátná místa čtyř živlů, která už předběžně prozkoumával dopoledne ztracený Pišta. Ovšem domluvená pátá hodina, hodina návratu, se blížila a skupiny nikde. Když se konečně objevily, nezbylo než konstatovat totální neúspěch. Zvolili jsme proto náhradní metodu vyvolávání živlů přímo na místě - možná to bylo příčinou konečného nevalného výsledku - ale nepředbíhejme!
Večerní přesun na kótu 615 do Kamenného pekla proběhl hladce, bez bloudění, stejně tak i doplnění vody, paliva a zastřešení proti dešti. A nyní konečně k čarorvání: Proč že jsme vlastně budili čtyři živly? No přece, abychom vzkřísili v současnosti již vyhynulý druh - bludičku. A proč křísit bludičku? No přece, protože jak se píše v Remedii: bludička, když s ní ovšem rozumně promluvíte, trefí do nitra země ke skrytým pokladům! Čarovali jsme, čarovali a zatímco déšť jsme vyčarovali úspěšně, bludička skončila debaklem - ne že bychom ji nevzkřísili, ale zkuste rozumně promluvit s něčím, co se vám do očí vysmívá! Od onoho sobotního večera je nám všem jasné, proč bludičky vymřely - jsou totiž na zabití!
Prvomájovou neděli jsme oslavili Šampikovým láskyplným zápolením u lesní studánky a po obědě byl akorát čas stíhat vlak. Šampik, Holubička a Bert to vzali ještě přes rozhlednu, ale to jen proto, že si nevšimli, jak my ostatní odbočujeme. Díky mobilům jsme se našli a Tonda, který nás opustil ráno, se náhle zjevil ve vlaku, a tak jsme do Prahy dojeli pěkně kompletní.

Brdy, 29.4 až 1.5.2011

Obyvatelé ušixáckého týpí: Ája, Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Jenda, Kačka, Kristián, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Tonča a Tonda

Ačkoliv mohu referovat jen o části této události, neb jsem dorazil do indiánské osady na svém bělouši až v pátek večer, nikdo jiný zřejmě zbytek nepopíše, tudíž se toho opět ujímám: Velikonoční svátky letos padly až na konec dubna, a jaro bylo tudíž v plném květu. O sluníčku a teplotách, jaké panovaly, bychom si mohli nechávat zdát na jecjakém letním táboře!
A co jsme tam v tom slunečném počasí podnikali? Inu několikrát jsme se připojili k našim kamarádům Aráliím a putovali s nimi jakožto bájní Argonauté za zlatým rounem. Tak i v sobotu, kdy Argonauté bloudili po mořích a my křižovali nedalekou zubří oboru. Zubry jsme sice nepotkali, ale jinak v ní bylo krásně. V neděli jsme tradičně navyráběli velikonoční výbavu - pomlázky a vajíčka. Odpoledne se pak sešly všechny oddíly a svedly bitvu v lese o to, kdo vypěstuje více vojáku z dračích zubů. Ještě navečer jsme s Médeou provedli velké kouzlo s výměnou Aisónovy krve za životodárnou omlazovací tekutinu a úplně za tmy navštívili mocnou vědmu.
Poslední idylický večer v týpí vystřídalo náročné ráno - holky opět klukům připravily úkol, a tak jsme my, kluci, nemohli jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice hned, ale teprve až potom, co jsme vyluštili nápis na vajíčkách, že máme jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice, a stejně tak jsme se nemohli vrátit do naší vesnice dřív, než jsme získali zprávu od poslední vymrskané sousedovic holky, že se máme vrátit do naší vesnice. Hostinu jsme si užili, i bourání proběhlo docela rychle a klidně. Pak už nevím, neb jsem nasedl opět na svého oře a odcválal k domovu.

Vápno, 21. až 25.4.2011

Zápis nejspíš nenávratně ztracen!

Divadelní soubor: Aleš, Bert, Kačka, Kristián, Kuba, Matyáš, Max, Mumča, Sabča, Simča, Šampik, Šašek, Tonča
a neherci: Agáta, Gabriel, Jake, Pája a Pišta

Jak se snad brzy dočtete i na sekci těchto stránek, věnované speciálně ušáckému divadlu, podařilo se nám jakžtakž nazkoušet první dvě dějství. Možná by se podařilo i to třetí, kdyby ho Aleš už měl dopsané... Krom divadla jsme provedli v ulicích Starého města coby zátokách a pralesích ostrovů Tahiti pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk. Večer si každý uplácal své ovocné knedlíky, a když se po dlouhé době uvařily a večeře snědla, zavzpomínali jsme si na své herecké výkony - alespoň ti starší - u starých festivalových videoznělek a u našeho skvělého dvojfilmu Za Tebou a Za tu barvu to stojí! A taky možná ještě skvělejšího záznamu z natáčení. Zvlášť Máma měla na co vzpomínat...
V neděli naši původní ambici prohlédnout si nově otevřené Technické muzeum zhatila fronta lidí, která se vinula kolem celé jeho budovy. Na nějaké postávání ve frontě jsme totiž neměli čas. Muzeum počká a houpačky a kolotoče na Letné také nebyly k zahození. Když bylo všem dostatečně špatně, zahráli jsme si na Půčmidráta a rychle se vrátili zpátky do naší zkušebny v klubovně. Snědli jsme oběd, projeli jsme si ještě, co umíme, no a byl čas se rozejít. Teď už jen to třetí dějství...

Klubovna, 26. a 27.2.2011

Čvachtaršký tým: Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Matony, Max, Péťa, Šampik, Tonča, Tonda

Sázavka, 4. až 6.2.2011

Kromě Ježíška byli přítomni i: Aleš, Gabriel, Hanka, Jake, Kačka, Kristián, Matony, Matyáš, Max, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Sabina, Šašek, Tonča, Tonda

Dolní Vidim, 17. až 19.12.2010

Členové spiritistického spolku: Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kačka (Máma), Kristián, Kuba, Martina (j.h.), Matyáš, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Sabina (Stehno), Tonča.

Letošní spiritologická expedice vedla do neprobádané oblasti nedaleko vrchu Třemšína, kde na samotě stojí hájovna, momentálně ve vlastnictví tamějších Skautů, ale jak se ukázalo, ne tak zcela! Již páteční počasí, střídající husté mlhy a mrholení, napovídalo, že hájovna je též v moci tajemných sil. O elektřině jsme si mohli nechat zdát, místnosti osvětlovaly jen mihotavé plamínky svíček. Ale když jsme si zatopili v krbu a kamínkách, málem bychom na duchy zapomněli.
V sobotu dopoledne u studánky nám však Péťa připomněl cíl naší mise. Skauty trápí v okolí hájovny jeden z duchů lidí, kteří v okolí zemřeli násilnou smrtí. K tomu, aby duchovi (a potažmo Skautům i nám) byl dopřán klid, bylo třeba přesně učit, čí z oněch čtyř duch je. Celý den jsme se tedy cvičili v rozeznávání duchů dle barvy, světelných i zvukových projevů, neboť večer byla naše jediná šance. Cvičili jsme se za pochodu, a to na vrch Třemšín, kde už před 3000 lety, v době bronzové, sídlili naši předkové, kde jsou stále patrné zbytky středověkého hradu a taky, jak trefně poznamenala Mumie, přerostlý posed, vydávající se za rozhlednu.
Z rozhledny jsme se rozhlíželi marně, neboť mlha se opět zmocnila kraje a věstila, že čas duchů se blíží. Nebudu to protahovat – ducha jsme, alespoň tedy někteří z nás, vysvobodili. Byla tu chudinka Anežka Kadlecová, kterou zastřelil vlastní manžel, snad z chorobné žárlivosti.
V neděli po úklidu a Pištově dobývací strategické hře stojí za záznam úctyhodný turistický výkon při cestě neznámými lesy na vlak – zvládli jsme to za dvě hodiny, a že to byl kilometřík a kousek!

Rožmitál pod Třemšínem - Na Dědku, 19. až 21.11.2010

Posádka výškového tábora Jehlanka: Agáta, Aleš, Anežka, Bert, Gabriel, Honza (j.h.), Jake, Kačka, Kristián, Kuba, Martina (j.h.), Matony, Matyáš, Max, Mumča, Pája, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Šašek a Arálie

Velitelem přepravy sekce UŠI-X a hlavním zpravodajem byl zmocněn Šampik, ale náš web marně čeká na jeho zápis. Proto si dovolím, aspoň já, Aleš, i když první den nepřítomen, zapsat poslední zbytky vzpomínek, dokud se všechny nevytratí.
Jelikož jsem všechny UŠI-X i Arálie našel ve středu na Jehlance, usuzuji, že úterní přeprava proběhla úspěšně. Tabulka s antickým zdobením prozrazovala, že jsme se po dobu výpravy přidali k Aráliím, kteří celý rok bádají v řecké antické historii, a pomohli jim prožít dobrodružství bájného hrdiny Hérakla.
Héraklova dobrodružství byla mnohá a nedokážu je už všechna vylíčit. V pátek jsme vzpomněli též na Jamese Cooka a Arálie naoplátku pomohly nám vyplout Atlantikem z rodné Anglie k jihu (ve skutečnosti přes Dvoračky na Labskou louku). Po celý den jsme objevovali nové druhy mořských živočichů a zakreslovali je do atlasů. Hřebeny Krkonoš by si s Atlantikem nezadaly, alespoň v síle mrazivého větru, který nám málem odfoukl oběd. Ale vítr nám nevadil a počasí nás nakonec odměnilo krásným západem slunce nad Ručičkami.
Dostáli jsme i všech Jehlankovských tradic, vypustili draky (tentokrát kupodivu foukal vítr, nesněžilo, nebyla hustá mlha a sjezdovky byly dokonce vyhřáté odpoledním sluncem) a hráli na schovku v chalupě. Na víc si nevzpomínám – pokud někdo z vás ano, připomeňte mi a rád doplním.

Rokytnice nad Jizerou - Jehlanka, 26. až 31.10.2010

Členové expedice: Agáta, Aleš, Anežka, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Kuba, Máma a Kačka, Matyáš, Max, Mumča, Péťa, Pišta, Stehno a Sabina, Šampik, Šašek, Tonča

Ačkoliv jsme k Áje dorazili až dalším vlakem, než jsme měli v plánu, byli jsme tam stále o dost dřív než Arálie! Když se konečně připloužily, připili jsme si boulí, ve které plavalo jakési červené ovoce, zazpívali motivačku a spásli chlebíčky. Péťa přemluvil svůj neposlušný harddisk a na prostěradle na plotě se rozsvítily záznamy našich táborových hrdinských činů, včetně těch, na které na webu zatím marně čekáme. Po té, co utichla opravdu poslední bitva Sedmileté války, jsme ještě jednou shlédli dramatický výjev strašné Maguovy zrady a zapěli i druhou píseň, ve které Mohykán běhá tudy a zas tudy.
Stihnout po oslavě vlak ráno v 9:40 byl téměř nadlidský výkon, ale díky fantastickému finiši jsme ho my, všichni Ušixáci, stihli (narozdíl od Arálií). Po celkem nudné cestě z Pyšel do Nespek Kačka se Sabčou (dříve Máma se Stehnem) vyhlásily svou historicky první velkou hru - hornické zápolení. Stále tvrdily, že jdeme chodbou a nalézáme drahé kamení, které, jak se ukázalo další den, mělo skutečně vysokou hodnotu, ačkoliv zpočátku vypadalo, jako bezcenné papírky.
Oběd jsme si naplánovali v usedlosti Ledce, kde zrovna ve zpola opraveném kostelíku začínalo představení Divadla bez záruky s názvem "Nevěsta", takže jsme nemohli nepodpořit dostavbu kostelíka příspěvkem, a museli ho shlédnout. Byla to docela legrace, zejména paní z publika, která nesla psaní, byla k popukání.
Navečer jsme dorazili na Zbořený Kostelec a utábořili se přímo na nádvoří. U ohně jsme se dozvěděli, že letošní rok bude zasvěcen jakési velké námořní výpravě, která se tváří jako čistě vědecká, neboť učiní pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, ale bude se snažit natajňačku dobýt i bájný Jižní kontinent. Někteří by raději šli spát, ale bylo ještě třeba vypátrat pro britskou korunu jisté vědecké podrobnosti, a tak se před spaním musel každý proplížit kolem stráží, naštěstí lehko obalamutitelných, a podat následně zprávu.
V neděli jsme se dozvěděli, že výpravu povede jakýsi kapitán James Cook, a ochotně jsme mu posháněli zásoby na cestu. Zvlášť proto, že se na tom dalo slušně vydělat. Kaččiny a Sabčiny papírové kameny jsme zase výhodně směnili za bonbóny, uvařili jsme si oběd a po včerejší zkušenosti raději s rezervou vyrazili na vlak. Na nádraží jsme tak přišli asi o hodinu dřív. Osmnáct cancáků zabralo skoro celou cestu vlakem, jestli nás bude ještě víc, budeme muset jezdit na výpravy nejmíň až někam do zahraničí.

Uhříněves a Zbořený Kostelec, 1. až 3.10.2010

Flotila: Ája(host), Ája(Arálie), Aleš, Brácha(Arálie), Gabriel, Kristián, Matylda(Arálie), Méďa(Arálie), Péťa, Pája, Pišta, Šampik, Šárka(Arále), Šašek, Terka(Arálie), Tonda, Tonička, Zita(Arálie)

Hned v pátek se nám podařila pěkná kuriozita - postavili jsme si totiž tábor v táboře. Tedy tábor v Táboře, a to na ostrově na řece Lužnici, kterou jsme hodlali pokořit. Poté většina vyrazila na večerní prohlídku starého husitského města. Na náměstí tam vyhrávala místní kapela pořádnej rokec. Tento kulturní zážitek nás dostatečně vyčerpal, a tak jsme se vrátili na ostrov a šli spát.
Druhý den ráno jsme se přesunuli ještě proti proudu k mostu. Po průzkumu odpadní roury konečně dorazily naše lodě, přebalili jsme do barelů rozpárovali se a vyrazili. První den bylo jezů nepočítaně, ale jen jeden z nich nad námi vyzrál, a to ještě jen nad některými loděmi. Koupel v Lužnici byla vskutku osvěžující. Naštěstí odpoledne vykouklo nesměle i sluníčko, takže jsme nezmrzli. Za zmínku stojí ještě zajímavý kamenný park, kde mají pěknou sbírku. Některé kameny vypadají na první pohled stejně, ale jmenují se úplně jinak. Naopak jiné vypadají úplně rozdílně, ale jmenují se stejně.
Najít dřevo kolem kempu je pořádný oříšek, to spíš najdete rozbitou dětskou pušku nebo mtvou lišku. Ale zadařilo se a mohli jsme se celý večer sušit. Hlavně Kristián, jehož barel se patrně nějak špatně utáhl. Z veřejné sbírky ale získal na noc spacák i oblečení, takže ani on nezmrzl. Další den jsme se ráno chystali, jak chudej král do boje, a tak jsme museli pořádně pádlovat, abychom stihli vlak z Bechyně. Naštěstí jezů už bylo podstatně míň. Z architektonických zajímavostí bych vzpomněl unikátní Stádlecký řetězový most, Dobronickou zříceninu a maskáčovou chatu. Pod bechyňským mostem (který je taky zajímavý) jsme propluli včas. Vlak byl sice na kopci, ale blízko. Trochu skličující bylo, že nás celkem rychle dovezl zpátky do Tábora, ale i tak snad to naše pádlování nebylo úplně marné!

Tábor - Bechyně, 3. až 5.9.2010