Závěrečka
Naše cyklovýprava začala neobvyklým úkolem nacpat jedenáct bicyklů do jedné fabie. Ukázalo se, že to nebyl úkol nijak složitý, takže jsme mohli vyrazit na Sázavku vlakem jen s batohy a vírou, že Aleš žádné z kol neztratí.
Po již tradičních dvou průjezdech vlakem kolem Sázavky jsme došli kiláček a půl mokrou trávou, kde jsme šťastní a spokojení zjistili, že klíče společně s koly veze Aleš autem. Naštěstí Aleš přijel akorát včas, abychom si ještě začerstva mokří došli mokrým lesem a houštím pro kola k autu. Takže první metry na kole byly sice příjemně z kopce, ale lesem a téměř potmě.
V sobotu jsme podnikli výpravu na hrad Lipnice. Cesta se z počátku zdála nesjízdná a místy i neschůdná, ale vše se v dobré obrátilo a Lipnice byla dobyta. Po zasloužené zmrzlině a prohlídce hradu nás čekalo milé překvapení, že cesta zpět je přavážně z kopce. Závěrečné metry lesního sjezdu už nám přišli po nabytých zkušenostech jako úplná brnkačka. Večer u slavnostního ohně Aleš udělil Kristiánovi, Gabrilovi a Toničce šátek, jelikož složili Ušácký slib a stali se členy oddílu Uši.
Nedělní dopoledne nás ještě jednou naposledy přeneslo na úpatí Hory, kde se strhla závěrečná bitva pěti armád. Stateční lidé, svřepí trpaslíci a sliční elfové nakonec úspěšně porazili armádu skřetů a vrrků. Jako největší bojovník a překonavatel překážek, které nás na cestě k Hoře čekaly, se ukázal Maty. Získal tedy největší část pokladu a jednoho mrtvého skřeta na památku.
Pak už nás čekal jen úklid a cesta na vlak. A jelikož jsme úklid zvládli nečekaně rychle, mohli jsme si dovolit jet na nádraží zkratkou. Prodloužit si cestu o deset kilometrů, zastavit na chvíli střelbu na myslivecké střelnici a vůbec ji zpestřit o mnoho nezapomenutelných zážitků, čímž se z ní stal pěkný výlet. Na nádraží už jsme jen naložili opět Alešovi kola k už jsme ujížděli kolem Sázavky na Prahu.
Sázavka, 18. až 20.6.2010
Brdské Něco
Krutá osmá ranní přiměla většinu vedoucích raději přespat v klubovně, a tudíž jsme se tentokrát vypravili včas. Cesta vlakem utekla, a než jsme se nadáli, pohltily nás brdské hvozdy. Aleš zahájil květinové desatero tím, že utrhl bouřku - tedy rozrazil rezekvítek - což bylo dost drzé, vzhledem k tomu, že předpověď by mohl člověk ždímat, kolik v ní bylo deště, a my byli až do neděle vystaveni živlům napospas. Naštěstí si toho živly nevšimly a zůstali jsme suší. Po obědové pauze jsme nabrali vodu ze studánky. Podle velikosti některých lahví to vypadalo, že si jejich majitelé o sobě myslí, že jsou snad pouštní živočichové a vystačí s půllitrem vody na víkend. Nevystačili.
Po strastiplném stoupání jsme dobyli vrchol Hradiště a jakmile jsme si odfrkli, pustili jsme se do překonávání přírodního zákona, který říká, že shodíme-li vejce ze skály na tvrdý kámen, rozkřápne se. Pokořit tento zákon se nakonec nejlépe dařilo Šaškovi s Gabrielem, i když jim spíš než technické řešení pomohlo štěstí. Jejich vejce totiž pokaždé úspěšně vypadlo do měkkého listí.
K večeru jsme obsadili Hobitín - pěkné tábořiště, dokonce se stříškou, které jsme objevili už před rokem - a po večeři jsme se postupně rozmístili po okolí k rozjímání nad Brdským Něčím, kvůli kterému jsme vlastně do Brd dorazili. Za zvuku kytar, který rozezněli tentokrát konečně Šampik s Matyášem místo opouslouchaného Aleše, se pak postupně všichni odtrousili do spacáků.
V neděli ráno jsme vydatně, i když vzhledem k zásobám vody poněkud suše, posnídali - například Šampik si dal myslivecké vejce (míchané na jelením loji) - a rozhodli se pro delší cestu přes hřebeny až do Jinců. Studánka v mapě naštěstí existovala i ve skutečnosti, a tak jsme v poslední chvíli obnovili vyčerpané vodní zásoby. Gabriel si ještě přeskládal batoh a převázal tkaničky a mohli jsme vesele dobývat nové vrchy a objevovat nová tábořiště. Po cestě jsme jentak mimochodem porazili draka Šmaka, pak už jen seskákali z výšin k nádraží, zakončili desatero kokoškou pastuší tobolkou, počkali na zpožděný rychlík a tradá...
Brdy, 29. až 30.5.2010
Čarodka
V pátek jsme v klubovně nabrali všechny praktické i magické potřeby a vykodrcali se k Hlaváku, kde si Kristián vzpomněl na svou tašku s jídlem, zavěšenou v klubovně na věšáku. Spolehli jsme se na element země a vlastní zaříkávadla pro navrácení ztraceného, a pro tašku jsme se ani nevraceli, čímž jsme dokonce stihli původně naplánovaný odjezd vlaku. Na Karlštejně Šašek pozdravil své příbuzenstvo (Karel IV byl vlastně taky Václav) a vystoupali jsme do krpálku směrem k Americe. Kouzelný les, ve kterém Aleš spolehlivě zabloudil doposud pokaždé, byl tentokrát celkem shovívavý a lehkým obloučkem nás dovedl až k našemu oblíbenému sletovisku. Po rychlé večeři jsme hned započali kouzelné obřady a rozhodli se přivolat vzdáleného čaroděje To, který se po delším přemlouvání skrze kouzelné podzemní kanály, ve kterých na chvíli uvízl i čaroděj Bertoloměj, zjevil i se svou milou Ergou Fargou (a s Bertolomějem a Kristiánovým jídlem). Erze Farze jsme museli slíbit pomoc s vyčarováním sopky, neboť v ní potřebovala nutně omočit svou Magmařečku, aby chudinka dočista neseschla. což jsme odsunuli na sobotu. Jelikož byl element země lehce podrážděn, vyhnal nás na noc do deště, a tak jsme postavili ještě v noci přístřešky, abychom v klidu a spánku dočkali rána.
Rána nemohla dočkat jen Pája, která si odskočila už někdy v šest na Kolíkovu svatbu - večer se pak stihla vrátit. My ostatní jsme se po snídani vydali pro vodu ke studánce, u které jsme potkali kromě davu turistů i opravdického ohroženého mloka skvrnitého s mločátky. Cestou jsme posbírali na několika nalezištích cenné vulkamení. Vulkamení jsme sbírali i odpoledne a nebylo to snadné - na sleklajně při té příležitosti učinili velké pokroky zejména Pišta, ale i Max a Gabriel, na laně do rokle sjeli všichni, až na Aleše, a několik odvážných slanilo zatím nejdelší skalní stěnu v historii oddílu.
Večer začalo opět pršet, ale to nám nevadilo, neboť jsme využili skalního převisu a vesele čarovali, jak každý se svou večeří, tak všichni dohromady se získaným vulkamením. To nám po dlouhém bádání nad tajemnými obrazci odhalilo, kde najít sopečnou esenci, a tak bylo vše připraveno k tomu, abychom mohli vyčarovat sopku, ve které by Erga Farga zamíchala svou Magmařečkou. Zjistilo se však, že taková sopka je vlastně dost nebezpečná věc, takže jsme se nakonec uchýlili pouze k obrácenému využití přivolávacích zaříkávadel a poslali Ergu i s Toem na Island, ať si zamíchají tam.
V neděli vyzkoušeli ti, na které se v sobotu nedostalo, onen příjemný způsob vertikální chůze v sedě - slaňování. Po obědě jsme ještě rychle s Bilbem nalezli dvířka pět stop vysoká a tři široká do Šmakovy jeskyně, a pak už k vlaku. Jelikož jsme zdatní a rychlí, poseděli jsme si vlastně ještě půl hodinky na vyhlídce na Berounku, Karlštejn a ujíždějící předchozí spoj a vytočili u toho pár klíšťat. A pak už tedy opravdu k vlaku!
Malá Amerika, 30.4 až 2.5.2010
Velikonočka
Vpřeďáci zatoužili po exotických krajích, a tak se letos skoro celá Čtrnáctka vyvlakovala nikoliv v dobře známém Mnichově Hradišti, ale na opuštěném nádražíčku s hrdým nápisem Níhov. Naše louka byla odsud naštěstí, co by kamenem dohodil, počasí se zdálo moudré (modré), tyče na většinu týpí se našly a pomoct se stavbou toho našeho přijela i Matylda se dvěma bezvýznamnými podržtašky, takže změna nebyla až tak šokující. Večer se ale počasí vybarvilo jakožto vůbec ne moudré, spíš velmi hloupé a Matylda zase odjela. Naše týpí už naštěstí tou dobou stála a večer, když už skoro všichni spali, z deště a tmy se vynořil Aleš se zásobami, a tak jsme se s nepřízní osudu vyrovnali. V pátek ráno pak sebralo počasí zbytky rozumu a bylo zase hnedle veseleji. Dopoledne nás opustil Tonda – na GPS nastavil 210 km dlouhou trasu do Prahy a nasedl na kolo. Během dne od něho přicházely průběžně esemesky, poslední, že sedí ve vlaku.
My jsme s Aráliemi záhráli hru na elfí hostinu. Odpoledne se se všemi utkali v pasáku a lakrosu a večer jsme se dostali s Bilbem do paláce lesních elfů, nakonec i včetně Kristiána, i když to dlouho vypadalo, že zakletý most bude pro něho nepřekonatelný.
V sobotu jsme se přidali opět k Aráliím a absolvovali s nimi rekonstrukci závodu polárníků Scotta a Amundsena o dobytí jižního pólu. Těžko říct, zda bychom byli ve skutečné Antarktidě přežili – potoky jsme sice hbitě přeskákali, ale v hledání potravinových táborů na cestě zpátky jsme moc úspěšní nebyli. Večer po špízech jsme zkoušeli dle Bilbova vzoru vysvobodit trpaslíky z elfích cel. Ukrást klíče spícím elfím hlídačům bylo snadné. Horší ovšem bylo zjistit v té tmě, který pasuje ke které cele.
V neděli dopoledne se mužská část naší vesnice vrhla na vrbové proutí a ženská zase na malování vajec. Po obědě Skarabíci všechny vyzvali k definitivnímu vynešení Morany a před večeří jsme ještě dokonali Bilbovu záchrannou akci, když jsme pustili trpaslíky v sudech po řece – tedy v našem pojetí na polínku po potoku. Úspěšně si u toho umyli nohy Kristián s Gabrielem a Mumie, která zároveň zvládla zvítězit. Večer holky zasedly na poradu, aby promyslely, jestli zprávu napíšou na pentle nebo na něco jiného a nás kluky poženou po proudu za viadukt nebo proti proudu za tunel, abychom jim nepřekáželi v přípravě pondělní hostiny. My, kluci ušixáci, jsme zase rozjeli pánskou jízdu s folkovými baladami, při kterých většina záhy usnula.
Pondělí netřeba popisovat. Snad jen trocha poezie: „Tam, kde autobus jezdí jen zřídka, hledej vejce vodního skřítka!“ Tak to byly naše velikonoce. Jo a představte si, že Gabriel byl několikrát zároveň v minusu, erroru a memoru!
Níhov, 1.4 až 5.4.2010
Detektivní hra po Praze
Typické londýnské mrazivé předjaří nám zalézalo pod kůži, zatímco jsme luštili záhadu zmizelého Thomase Wolfa Hardinga. Přesto však švagrová Elisabeth Hardingová byla nakonec odhalena a neušla spravedlivému trestu, za to, že v tovární kantýně nalila do čaje výtažek, který vzhledem k Thomasově srdeční chorobě způsobil jeho smrt. K odhalení zásadně přispěla nevinná zmínka propuštěného dělníka Simona Jenkinse, že "ten utrejch se nedal pít".
Albertov, 13.3.2010
Čvachtačka
Členové expedice: Aleš, Gabriel, Kristián, Matyáš, Pája, Péťa, Pišta, Šašek, Tonička
UŠI-X konečně vyrazily na výpravu za novými dobrodružstvími nového roku 2010 a hnedle před odjezdem se o první napínavé dobrodružství postaral Šampik, který nakupoval společné jídlo. Jeho dodávka v 17:05, tedy lehce po limitu, však byla šťastně přebrána a vyrazili jsem za dobrodružstvími dalšími. Tentokrát hlavní roli sehrála Pája, která nesla lístek na vlak - donesla v 17:37 a v 17:38 už jsme si to frčeli EC rychlíkem na Kolín (neznámo jak rychle, neboť Péťova GPS našla jen jeden satelit, který vzápětí ztratila).
Ze zastávky jsme vyšli asi 50 metrů po silnici, načež jsme odbočili do zasněžené louky a Kristián poprvé zapadl do závěje. V následujícím polárně nočním pochodu tak učinil ještě asi padesátkrát, ale i ostatní postup sněhem docela zmohl. Nakonec se přece jen z mlh vynořilo zelené světlo semaforu i naše chaloupka. Zatopili jsme ve všech třech kamnech, začali sušit ponožky, boty a jiné kusy oblečení (a prakticky nepřestali až do neděle) a šli spát.
V sobotu jsme následovali Bilba s trpaslíky do temného hvozdu, kde nám tajemné oči ze tmy hrozily smrtí a černou vodu bylo nutno překonat na loďce pomocí lana. Loďka byla v našem případě nahrazena saněmi a dlužno říci, že způsob rovinného sáňkování s lanem stojí za vyzkoušení. Odpoledne jsme rozluštili několik záhadných kriminálních případů, v nichž většinou hrdinové způsobili nějaké hromadné neštěstí, načež si vzali život. Příkladem je strážce majáku, který zapomněl rozsvítit. Večer jsme se po lese plahočili za elfími ohni, které neustále mizely a znovu se objevovaly v temnotách. Mimo jiné proto, že některým elfům, rozuměj vedoucím (rozuměj Alešovi), se nedařilo sirkou podpálit PePo.
V neděli jsme se ještě stihli sklouznout ze zasněžené meze na pekáčích, zadcích, břichách, hlavách a jiných částech nádobí a těl. Někteří nacvičili přemet a šlo se uklízet, balit, sekat a nosit dříví a na vlak. Vlakem jsme projeli kolem Sázavky, o dvě hodiny později ještě jednou zpátky, a pak už v rudé záři obrovského slunce následoval happyend naší první letošní výpravy.
Sázavka, 19.2 až 21.2.2010
Bruslení
Členové bruslařského týmu: Anežka, Bert, Gabriel, Kristián, Máma, Matyáš, Max, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Stehno, Šampik, Tonda, Tonička a nebruslící fotograf Aleš
Po drobných nejasnostech s počtem párů bruslí, které si potřebujeme zapůjčit, se vše v dobré obrátilo. Nakonec měli na nohou brusle všichni kdo je tam mít chtěli a dokonce se převážné části z nás dařilo udržovat ostří bruslí mezi sebou a ledem.
Na Františku, 16.12.2009
Vánočka
Členové expedice: Aleš, Gabriel, Kristián, Máma, Matyáš, Max, Mumča, Pája, Péťa, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda, Tonička
Noční můra vedoucích o přeplněných autobusech se naštěstí nevyplnila, i když naše cesta mohla být ukončena v Mělníku, když upadla dvířka zavazadlového prostoru autobusu poté, co je Tonda zabouchl. Pan řidič, který vypadal zprvu nepřátelsky, se však ukázal jako šikovný opravář (zaklínil do pantu svůj nožík), a nakonec nám zajel blíž k chalupě a popřál pěkný víkend.
Večer jsme prolezli domem rodu Worcherstertonů, který zůstal zakletý ještě od Duchařky, a ráno, když dorazil Péťa (se všemi věcmi, které jsme zapomněli vzít v pátek), vyrazili jsme na cestu s Bilbem do hor a pod hory. Někteří z nás museli bojovat se závratěmi na skalních lávkách, Šampik jednotlivé lávky hodnotil na stupnici nepříjemnosti a všichni jsme odvážně prošli. Zatímco jsme si mazali oběd v jeskyni, zašlo sluníčko a spustila se slibovaná chumelenice. Ta nám připomněla, že jsme na vánoční výpravě, a tak, hned po návratu do chalupy jsme se pustili do příprav. Uvařili jsme vynikající pomerančovo-ořechové kuličky z první stránky internetu, vyrobili ozdoby, svícny, salát a řetězy na slavnostní výzdobu. Při slavnostní večeři získali naši noví Bělásci své véčko a Šašek s Matyášem nejvyšší ušáckou poctu - znak. Ježíšek samozřejmě přinesl spousty dárků - zmínit je nutné zřejmě úplně nejmenší dárek světa, který dostal Aleš, i když vlastně neví nikdo, co to je, protože rozbalit ho by byla škoda!
V neděli už jsme museli hlavně uklízet, a pak dojít zmrzlou krajinou na autobus do Chudolaz. Na zastávce Šampik našel v kapse Pájinu ztracenou propisku, autobus přijel a nebyl plný, a tak všechno dobře skončilo.
Vidim, 11.12 až 13.12.2009
Duchařka
Členové expedice: Aleš, Bert, Gabriel, Kristián, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Šampik, Šašek, Tonička (a návštívili nás i Péťa, Helča, Matylda a Martina)
Po úspěšném přesunu nocí posázavskými viadukty a tunely jsme se poskládali do Pájiny chatičky. Večer jsme strávili hazardní hrou v kostky. Čokoládu vyhrál Šašek - zvláštní bylo, že to byly jeho kostky - vlastně prý jen jedna byla jeho - má prostě štěstí. Druhý den nás Šampik vedl po stopách Bilba do Roklinky. Zjistili jsme, že není vůbec jednoduché druhému vysvětlit, kam jste schoval zlobří poklad, ani orientovat se pouze podle elfího zpěvu. Také není jednoduché chodit podle Pájiny džípíesky (tatínek na mobilu). Praktičtější by bylo jistě nezapomenout si mapu v klubovně. No, maratónský běžec nám poradil cestu, a tak jsme se našli - i s Péťovic famílií.
Po pozdním obědě a odpoledním klidu, již za stmívání jsme přešli se svíčkami most k Roklince, tedy alespoň ti, co nesvěřili svíčku Gandalfovi s poníkem. No a večer už se nesl ve znamení strašidelného domu rodu Worcherstertonů, kde se to duchy jen hemží. Ačkoliv jsme byli celou dobu usazení za stolem, v myslích jsme bloudili po jeho setmělých chodbách, pokojích, sklepích a půdách. Skutečná půlnoc však přicházela rychleji než ta v domě, takže jsme museli naši misi přerušit.
Ani následující den do příjezdu na nádraží Vršovice se nepodařilo dům od duchů vyčistit. Pokud se sejdeme v podobném složení, čeká nás dům Worchestertonů tedy ještě na Vánočce. A obávaná půlnoc se blíží!
Žampach, 27.11 až 29.11.2009
Podzimka na Jehlance
Členové expedice: Aleš, Bert, Gabriel, Kristián, Martina, Matyáš, Max, Mumča, Pája, Pišta, Stehno, Šampik, Šašek, Tonda, Tonička a Arálie i s Jakubíkem
Tato velkolepá výprava bude asi navěky spojována s proradnou virovou nákazou, která postihla nejen většinu z nás, ale i naše oddílové stránky. Doufejme, že se všichni včetně stránek už uzdravili, a pokusme se zde vzpomenout i na jiné zážitky z té přece krásné krkonošské chaloupky, jež zove Jehlanka:
Cesta tam proběhla celkem pohodlně, protože dopraváci usoudili, že bude lépe nás izolovat ve zvláštním autobuse, a tak jsme jeli pěkně bez zastávek až do Rokytnice. Krpálek jsme vydýchali a v Jehlance zahalené mlhami nás už čekali Brácha, Terka a Jakubík, kteří tam byli ztraceni už od víkendu.
Počasí nám příliš nepřálo, mlhy se střídavě stěhovaly níž a výš a měnily se v mrholení a deště. Nicméně nám nezabránily v zahájení ušimpijských her ohněm a hymnou ani výstupu s Edmundem Hillarym na nejvyšší vrchol světa, Mount Everest. První večer se Hillary musel rozloučit se svou snoubenkou a nebylo to lehké. Málem mu ze samé lásky přibalila i pudink, který je, jak jsme zjistili, do hor velmi nepraktický, zvláště chcete-li nabídnout kamarádovi, visícímu na laně pod vámi.
Z dalšího dne by se slušelo připomenout náročný úkol dopravení Hillaryho s pomocí šerpů do základního tábora a zajištění potřebných zásob buráků. Ostatně záznam je možné zhlédnout i na videu.
Cesta do výškových táborů také nebyla snadná. Došli jsme až za soumraku. Cestou bylo třeba uzdravit podchlazeného kamaráda, překonat vánici, ledovec a ke všemu myslet na zásoby kyslíku. Přesto v závěrečné fázi většina našla dost sil i k běhu. Všechna čest.
V pátek vysvitlo sluníčko a vylákalo nás všechny, kromě dvou churavých, na výlet do kotelních jam. To jsme netušili, že má už zaděláno na nemoc i většina z těch, co šli. A přestože jsme se k večeru vrátili celkem v dobré kondici, už v sobotu ráno byla situace jiná. Někteří jen pokašlávali, ale jiní vydatně vypomáhali ústřednímu topení a na to, že bychom vyšli z chalupy, měl pomyšlení jen málokdo. Vrcholu Mount Everestu jsme dosáhli už jen figurkou na papírovém plánu.
Několik přeživších přece jen po setmění ven vyšlo a zapálilo lampióny, připravené na usmíření horských duchů, a zároveň na památku padlých.
Ani neděle nebyla příliš veselá, většina stále churavěla, bylo třeba uklízet, sejít za stálého pokašlávání do údolí a odjet přeplněným autobusem do Prahy. No, ještě že víme, že co nás nezabije, to nás posílí!
Rokytnice nad Jizerou, Jehlanka, 27.10 až 1.11.2009
Víkend v klubovně
Členové posádky: Agáta, Aleš, Anežka, Bert, Gabriel, Kristián, Kuba, Maty, Max, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Šašek, Štěpán, Tonička
Vzhledem k naší mohutné účasti dobrá polovina pokladu trpaslíka Baara připadla nám, Uším-X. Získat ho byla celkem hračka - stačilo zdolat zlobra, pomoct rybářovi Hugovi a víle Konipásce, prolézt labyrintem čaroděje Potemníka a nakonec Baarovi zazpívat ukolébavku. Do oběda hotovo.
Odpoledne jsme se pustili do tvorby zvířecích masek, abychom v neděli v ZOO patřičně oslavili mezinárodní den zvířat. Taková maska se nezdá, ale dá hodně práce - než vystříháte zuby, kly, zobáky, čumáky, uši... výsledek byl ovšem úžasný. Tak třeba Šaškův nosorožec připomínal dokonce elektrárnu nebo těžkou ruční zbraň, podle toho, jak se to pootočilo.
Před večeří jsme ještě rychle obarvili oddílová trička a vrhli se na prohledávání Bilbových spižíren, odkud jsme vynesli spousty surovin na velký hrnec salátu. Salát jsme snědli s hromadou pečiva od maminky Kristiána s Gabrielem - děkujeme - a večer jsme poprvé prozkoumali mapu, podle které se brzy s Bilbem, trpaslíky a Gandalfem vydáme na cestu k Osamělé hoře a drakovi Šmakovi. A jelikož se ještě nikomu nechtělo jít spát, (ze všech nejmíň Agátce), pustili jsme se do společenských her. V klubovně jich naštěstí máme slušnou sbírku (seznam najdete zde).
V neděli dopoledne jsme nasadili masky a vyjeli do pražské ZOO. Když nás viděli, raději nás pustili zadarmo. Zvířat je tam opravdu hodně a není šance je obejít všechny. Sloni si na nás budou muset ještě počkat. Když jsme se vrátili do klubovny, zbylo ještě trochu času na kakao, rozdání nových cancáků a našmudlání několika bílých linek na trička. Ještě nás ale čeká spousta práce na schůzkách, než budeme všichni patřičně ušácky vybavení.
Praha, Novomlýnská, 3.10 až 4.10.2009
Ú-Vodka
Členové expedice: Ája (Arálie), Aleš, Bert, Kačka, Kuba, Martin (Arálie), Martina (j.h.), Maty, Max, Méďa (Arálie), Mikeš, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Šárka (Arálie), Šašek
Rychlík do Českých Budějovic je příjemný, až na nepříjemnost s výlukou autobusem, za kterou se nám ovšem omluvil hlas z tlampače, takže jsme dráhám odpustili. Koneckonců autobus byl také příjemný, patřil jenom nám! Večerní přesun přes malebný Český Krumlov jsme zakončili v kempu. Pokud dokážete spočítat výše uvedené členy expedice rychleji než za půl hodiny, jste lepší než slečna kempařka. Večer byl dlouhý - nejen díky ní -, cesta před námi a všichni se tedy rádi odebrali do spacáků.
V devět hodin ráno jsme provedli módní přehlídku plovacích vest, vyzbrojili se pádly a osedlali lodě. Na Aleše nezbyl žádný háček, ale příliš mu to nevadilo, ba vypadal, že je spíš rád. Pod šedivou oblohou pak naše žluté kánoe vyrazily vstříc čtyřem krumlovským jezům. Kánoe Mámy s Ájou též, ale poněkud klikatě. Kus za Krumlovem hořel na břehu oheň a u něj se nacházela maringotka, ve které jakýsi pán prodával (a když neměl drobné, tak i rozdával) horký čaj a párky. Nutno říct, že se nám odtamtud těžko odráželo.
Odpoledne jsme rozbili tábor ve Zlaté Koruně, nasbírali dřevo na oheň a ti otužilí (kupodivu většina) se šli vykoupat k jezu, o kterém Pája věděla, že lze pod něj strčit hlavu a klidně dýchat. Navíc byl porostlý měkoučkým mechem, a tak se koupání stalo pro mnohé hlubokým zážitkem.
Další den už na obloze příjemně pokukovalo sluníčko mezi mráčky a po rozdělení kličkující posádky Ája-Máma všechny lodě brázdily Vltavu úctyhodnou rychlostí. Měli jsme proč spěchat - vlak z Boršova nekompromisně hrozil časem odjezdu 15:27. Ani tento fakt nám však nezabránil v zastávce na pečenou placku. Šárka zklamala, neboť si oproti očekáváním většiny nedala labužnickou s česnekem a povidly, ale normálně sýrovou.
Dopluli jsme včas, dokonce ještě dál, než nás čekal pán z půjčovny, ale našli jsme se, lodě mu odevzdali a společné fotky jsou důkazem, že se nikdo neutopil, ani nezemřel na kurděje.
Český Krumlov - Boršov n. Vltavou, 11.9 až 13.9.2009
Krabat 2009
"Cáry par se ztrácí v kalužinách zrad a lstí,
Měsíc obrací se zády, na mokřady padá stín…"
Krabat je hrdina stejnojmenné knížky Otfrieda Preusslera, v českém překladu pojmenované Čarodějův učeň. Tajemné volání ho zavedlo do podivuhodného mlýna na blatech, kde se stal jedním z dvanácti (v našem případě jedním z 27) učedníků Mistra, jenž rozhodně nebyl jen tak obyčejným mlynářem. Během tří týdnů tábora přešly v onom podivuhodném mlýně tři léta Krabatova učení a temná kouzla tu byla na denním pořádku!
Vezmeme-li to ovšem od začátku, je třeba zmínit, že tajmená kouzla zasáhla, ještě než se Krabat do mlýna vůbec dostal a to už na představebce. Pršelo a pršelo až vodohospodářům nateklo do bot a jali se překontrolovávat povodňové oblasti, přičemž zjistili fakt, dosud neznámý jak majiteli louky, na které měl náš tábor stát, tak starostovi obce, a to ten, že naše louka v takové aktivní záplavové oblasti leží. Smutné bylo, že tento fakt zjistili až ve čtvrtek, tedy dva dny před táborem, kdy už bylo téměř všechno postaveno. Déšť se podepsal na příjezdové cestě, a tak posledních 500 metrů před táborem neprojel ani traktor a nám nezbylo, než všechno pěkně zbourat a vytahat na zádech, hlavách, ramenech a jiných částech těla či splavit po řece Kamenici až k jezu. Zúčastnění galejníci budou na tyto krušné dny, korunované pravidelnou odpolední průtrží mračen, jistě vzpomínat ještě dlouho.
Nový tábor na kopečku o 10 km dál vznikl v rekordním čase, ale Krabat do mlýna dorazil přece jenom o den později, než bylo plánováno. Dorazil o den později se všemi mladšími dětmi, zatímco ti starší pomáhali se stavbou. Nutno podotknout, že se seker, pil, lopat a krumpáčů ujali statečně a odvedli velký kus práce!
Nu a teď už konečně ke kouzlům ve mlýně na blatech. Ačkoliv učení knihy kouzel, Koraktoru, bylo temné a tajné, je možné o něm už mluvit zcela bez obav. Například formule "Přeměnju sebje v barvistého honačja!" vás opravdu přeměnila v kohouta – jenže to všechno už přestalo působit jednou provždy. Jak se moc Koraktoru nakonec podařilo zlomit, to je na dlouhé vyprávění. Kdo to nezažil, může si třeba přečíst knížku, snažit se vytušit něco z fotek nebo se vyptávat. Nejzasvěceněji by o tom mohl vyprávět asi Matěj, kterého možná znáte jako Davida, nebo Sabina, kterou možná znáte jako Stehno. Byli to totiž oni dva, kteří to nakonec dokázali. Ale mohli by vyprávět i ostatní učedníci, zejména ti, kteří si uměli všímat znamení a náznaků a kteří vytvořili tajné bratrstvo.
Neznalého by možná napadlo, že je škoda, že kouzla byla zničena, že s nimi by jeden mohl ledacos dokázat, ale kdo zažil, ví, že služba pro Mistra nebyl žádný med a co víc: poslední den v roce jeden z učedníků platil životem! A tak když nastala chvíle rozhodnutí, všem bylo jasné, že život, kdy rok co rok pohřbíváte dalšího kamaráda, dokud nejste na řadě sám, není žádný život, a neváhali ani chvíli. Ostatně jedno kouzlo zůstalo nezlomené - to které přemáhá vše.
O čem psát dál? Třeba jak je těžké zamést v mlýnici. Nebo jak strašidelný byl Kmotříček. Nebo jak se peče chleba. Jak se staví přehrada. Jak se roztáčí mlýn. Jak o vítězství rozhodla jediná hloupá trefa. Jak se hnala bouřka, která nakonec nepřišla. Jak úmorná a nesmyslná byla ta lopota o velikonocích. Jak Pedro zůstal v autobuse. Jak vytáhnout pekaře z příkopu. Jak se rapovalo u táboráku. Jak se tancuje mazurka a valčík. Jak Ben hraje na kytaru. A kdo s kým…
Ale to se snad ani všechno nedá.
5.7 až 25.7.2009 (představebka 27.6. až 4.7.2009)