Členové expedice: Aleš, Bert, Helča (j.h.), Kuba, Matyáš, Max, Mumie, Pišta, Péťa

Z Čachovic do lesů se jde kolem rybníka, což způsobilo silné nutkání vhodit do něj Mumii, neboť po cestě řvala jak pavián. K večeru se uklidnila, takže při rozbíjení ilegálního tábora uprostřed hvozdů jsme byli slyšet na pouhé a snesitelné 3km.
V sobotu, hned po dovádění na Taťkově kole a lesním golfu, jsme naposledy vyrazili do tungužské divočiny těžit meteority. V zákonech džungle se nejlépe zorientovala Mumie, která si se svou záškodnickou taktikou přišla na slušné vesmírné jmění. Nicméně Pištovo celoroční skóre nebylo ohroženo. Zásoby vody nám ochotně doplnil magický mužík v županu, přestože jsme ho vyrušili uprostřed čajového obřadu v altánu jeho japonské zahrady. Závěrečkový oheň s kaší jsme rozdělali strategicky u malebného rybníčku.
Neděle byla zasvěcena labyrintům v zámeckém parku v Loučni, které jsou sice spíš pro prťata a zabloudit se v nich nedá, ale jinak celkem zábavné a poučné. S žaludky kolik třešní, tolik višní a zmrzliny jsme si střihli pěkný kilometřík na nádraží do Všejan, a to byl konec letošního putování. Znovu se sejdeme až na táboře...

19.6 až 21.6.2009

Členové expedice: Aleš, Bert, Helča (j.h.), Kuba, Max, Pája, Pišta, Péťa, Tonda

Bouřlivý pátek nám zpestřil cestu do brdských hvozdů. Blesk sťal strom, který spadl na dráhu u Černošic, strhl trolej a následně do něho naboural vlak – sice ne ten náš, ale stejně, díky tomu jsme měli možnost poznat jak nádraží Radotín, tak zjistit, že Hlásná Třebáň není až tak úplně krásná. Do Hostomic jsme nakonec dorazili až v jedenáct hodin večer, což mělo také jednu výhodu, a sice, že poslední bouřka nás zastihla ještě ve vlaku. Doplazili jsme se k prvnímu lesu a usnuli.
Další den už jsme si užívali krásného počasí a putovali zadumáni do zásadních otázek, jako "kolik ponožek musím přinést z půdy, abych měl pár stejné barvy, viselo-li tam na šňůře 11 párů ponožek dvou různých barev" nebo "kolik běží zajíců po poli, běží-li jeden za druhým". Hold padlým partyzánům jsme vzdali obědem a odpoledne jsme dorazili pod vedením Kuby až na vrch Hradec. Zde jsme se věnovali populárnímu adrenalinovému sportu přecházení po sleklajně, lovu zvěře beze zbraní – mimochodem za pohled do galerie stojí Pištův úlovek sovy – a meditaci. Večer byli Kuba, Bert a Max zasvěceni do tajemství Brdského něčeho a všichni jsme uspořádali kulinářskou slavnost s plackami s masovou směsí.
Večer se zvedl vítr a příroda strašila další bouřkou. Postavili jsme přístřešek, ale ze strašení nic nebylo. V neděli jsme při pronikání dubobukovou divočinou brdského hřebene objevili Hobitín – nebyl to asi Ten Hobitín, ale jako tábořiště moc pěkný! Pilní železničáři dráhu opravili a cesta zpět jim proběhla přesně podle jízdního řádu. A ještě: Tři muži se potápěli v řece. Když vylezli na břeh, jenom dva měli mokré vlasy. Jak je to možné?

22.5 až 24.5.2009

Členové expedice: Aleš, Bert, Maty, Max, Mumča, Péťa, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda, Helča (j.h.)

Letošní Velké vodní kouzlo vyžadovalo ke správnému provedení přesnou půlnoc, a proto stačilo, abychom jeli vlakem v 18:52. Někteří netrpěliví čarodějové však začali kouzlit už na nádraží v Havlíčkově brodě. Šašek namíchal zelený elixír a Max předvedl Velké tuňákové kouzlo, zakončené tuňákovým tancem na olejové skvrně v nádražní hale.
Cestou z vlaku bylo vidět mnoho velkých ohňů, které byly ovšem zapáleny marně, neboť upálit nás – čarodějnice a čaroděje – může být pro běžného smrtelníka nanejvýš snad zbožným přáním. Další kouzlo provedli vedoucí, když se jim podařilo náhle zmizet uprostřed kulatého lesíku. Všichni zachovali klidnou hlavu a vyčkali na jejich návrat. Po kratším tápání jsme nalezli místo pro obřad, rozdělali oheň a započali přípravné čajové fáze Velkého vodního kouzla. Vše ovšem zhatil nechvalně známý čaroděj Gumoid, který se navíc vrhl na šikmou plochu hydrofóbství a s odůvodněním, že nesnáší vše, co plyne jako voda, zastavil čas právě tři minuty před půlnocí, čímž znemožnil provedení dlouho chystaného kouzla vodního. Poslední kouzlo té noci bylo kouzlo protidešťové, které spočívalo v noční stavbě dvou stanů. To naštěstí zafungovalo skvěle, déšť zmizel po prvních pár kapkách, a tak jsme se do stanů ani nemuseli stěhovat.
Druhý den ráno se zjistilo, že tábořiště v Nížkově je na bývalé táborové louce, spojené s mnoha nostalgickými zážitky Aleše a Tondy. Než je všechny stačili vylíčit, hydrofób Gumoid, se kterým jsme měli nevyřízené účty z předchozí noci, pláchl. Tonda se mu však pověsil na paty a postaral se o to, abychom neminuli žádnou utroušenou hydrofóbí slzu, neboť hydrofóbí slzy vhozené do Pramene času, čas opět rozproudí. Alespoň tak praví Remedia.
Hydrofóbí slzy bylo třeba nejprve odčarovat, což nebylo vůbec snadné. Například některé slzy bylo třeba nést pouze v dobře provětraných batozích. Jenže dostaňte navzdory gravitaci své batohy až do větví, kde fouká čerstvý vítr! Levitace, hrnkový potok, 3D čarodějnice a další kouzla také nebyla snadná a připočteme-li namáhavou cestu, včetně brodu přes rozbouřenou Sázavu, vyjde vám, že při nejmenším Šašek to zalomí hned po první písničce u ohně. (Jen pro pořádek uvádím, že hydrofóba jsme dostihli a Pramen času nalezli u záhadného lesního srubu s pečlivě vyrovnanými klacíky na zápraží. Jenže pramen po slzách vybublal natolik, že čas poskočil rovnou na pátek večer a příležitost na Velké vodní kouzlo tudíž nastane až za dalších téměř pět let.)
Další dny, když čas konečně plynul, jak má, jsme si užívali už víceméně v klidu. Zašli jsme si (tři kilometry) na zmrzlinu do vsi. Zastavili se u Velkého Dářka, kde jsme se postarali o obveselení místních rekreantů našimi provazolezeckými výkony na sleklajně. Helča s Tondou se rozloučili a zbytek výpravy dorazil navečer na Adamův vrch téměř před brány Žďáru.
Na Žďár nad Sázavou jsme zaútočili až další den. Dobyli jsme místní zámek. Poučili se o Santinim a pětistranném kostele svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Odpoledne jsme nasedli do pohodlného rychlíku a svištěli jsme si to (také kolem naší Sázavky) na Prahu.

30.4. až 3.5.2009

Sedmé pokračování největší kulturní události Čtrnáctky - netradičního divadelního festivalu, nastávající pouze jednou za dva roky, už je za námi. Dvouletí čekání na další si lze zpříjemnit brouzdáním po festivalových stránkách, kde je nyní nemalá sbírka fotografií, k nimž snad přibudou časem i videa.
Jak jsme předpokládali, naše představení Zakletí princezny Ver bylo pro festivalové publikum překvapením, i když trofej Zlatého Čtrnáce za nejlepší činoherní představení nám vyfoukly Arálie se skvělým kusem Kočičí palác s působivou stínohrou a hudbou, kterou si můžete znovu poslechnout i na jejich stránkách. Budiž jim přána! I první soška, kterou jsme za Zakletí získali, patří tak trochu Aráliím, neboť za herecký výkon ji obdržela hostující Šárka, ale druhá je již čistě naše. Konkrétně tedy Stehnina za její velikou a náročnou roli Veroniky. Můžeme se proto, stejně jako Arálie, s čistým svědomím pochválit.

15. až 19.4.2009

Počasí bylo skutečně oproti předchozím rokům milostivé, až se vedoucí při vaření přes poledne potili...
Ve čtvrtek Šampik úspěšně zabral před chtivými Aráliemi větší týpí. Pozdě večer, poté co si prohlédli všechny okolní vsi, dorazili i Pája s Alešem.
V pátek jsme vyrazili na celodenní výlet s odhalováním Jidáše mize apoštoly. Bohužel jsme asi zapomněli zásoby vody na cestu vynásobit dvěma, takže nám došla v pustinách právě v nejvzdálenějším místě od tábora. Na zpáteční cestě jsme ovšem nalezli pramen a do tábora nakonec dorazili pouze s jedinou ztrátou - Maxovou mikinou.
V sobotu jsme se vesele družili se zbytkem Čtrnáctky při hledání pokladu velikonočního zajíčka, při pasáku a lakrosu a Stehno s dorazivší Mámou se nepřestávaly družit i po zbytek výpravy, zejména s arálijskými chlapci.Večer jsme pak uspořádali experimentální hostinu - masové fondue. Pravda, bylo to náročné, ale povedlo se!
V neděli jsme upletli vejce a namalovali pomlázky, nebo tak nějak, a odpoledne vypátrali, že zatoulané tungužské meteority odnesl frajer Pepa Stýblo.
Pondělní klasiku netřeba popisovat. Hody, hody!

9. až 13.4.2009

Ačkoliv mnohým nervy praskají ve švech, stále ještě vytrvale pokračujeme ve zkoušení. Minulou středu v pozdním odpoledni se pak poprvé začaly výsledky našeho snažení podobat čemusi jako divadelní představení. Všechno nyní závisí na tom, jaká bude koncovka.

Tak plavání myslím nebylo špatné. Zpočátku to vypadalo, že se do bazénu ani nevejdeme, ale po chvíli se kupodivu téměř polovina bazénu uvolnila. Vyzkoušli jsme jak se nám plave pod vodou, jak nám to skáče do vody a někteří i jak daleko a vysoko docáknou. A skutečně docáknou daleko a vysoko. Příště pojďte s námi a uvidíte na vlastní oči. Případně ještě můžete kouknout do galerie, to kdyby se vám s námi do bazénu nechtělo.

18.3.2009

Máme ho za sebou. Ano, byl velmi náročný, naše výkony spíše kolísavé, světlých chvilek poskrovnu, ale proplazili jsme se už téměř naskrz celým scénářem, což je zásadní úspěch! Vzhledem k posunutí festivalu je původně plánovaná 2. víkendová zkouška předčasná, a tudíž jí rušíme. Místo toho budeme zkoušet na schůzkách a ještě se domluvíme na nějaké celodennní akci v pozdějším termínu před festivalem.

V sobotu jsme též navštívili profesionální divadlo Minor a nutno konstatovat, že nenastavili laťku až tak vysoko a nemusíme propadat beznaději. Stačí se trochu snažit a budeme lepší!

Ve všech směrech nepřekonatelná byla ovšem autodráha v klubovně!

Dalo by se říci, že naše cesta za Ježíškem až do Betléma (nedaleko Vidimi) dopadla šťastně. Autobus nebyl katastrofálně přeplněný, přestup v Mělníku se zdařil i opozdilému Alešovi, vysadil nás nedaleko chaloupky, paní, která o nás vůbec nevěděla, nám přesto předala klíče, voda tekla a kamna topila.

V sobotu jsme putovali pěšky za hvězdným a zářícím Péťou přes Telč, Sofii, Istanbul, Damašek a Jeruzalém až do vytouženého Betléma. Jen Šampik to vzal přes Ukrajinu. Někteří z nás po cestě poznali místa, kde před dlouhým časem na Brdském něčem rozjímali nad přírodou a sebou samými, a tak mohli nostalgicky... zamrmlat.
Uhňácali jsme cukroví, které mělo být původně kuličkami. Ani na jednom kusu nebyly sice všechny body na povrchu tělesa stejně vzdáleny od středu, ale na chuti se to neprojevilo. Uvařili jsme salát. Pomohli jsme obyvatelům Betléma se stavbou města - výsledek je možno spatřit v galerii - a pak už stačilo jen počkat na Páju...
Jenže Pája brázdila Kokořínsko ve svém modrém bonbonu, vybavena pouze autoatlasem z roku 1996, několika sadami papírových kapesníčků a instinktem zkušeného táborníka, asi tři hodiny, než trefila správné údolí. I zkušený táborník totiž ve směru ukazatele "Vidim" očekává Vidim, což ovšem očekává marně.
Ačkoliv Šašek musel do svého řízku napíchat bodliny, aby vydržel a instinktivně se na něj nevrhl, nakonec jsme se Páji dočkali a už jsme jen slavili a slavili - Mikeš dostal šátek, Stehno s Mámou dokonce znak, poctu nejvyšší, a všichni velmi hodnotné a krásné dárky. Máma se Stehnem většinou růžové.

V neděli se muselo uklízet a šlapat na autobus, ale to nám nečiní žádné potíže. Max s Bertem se rozešli dokonce tolik, že nebyli vůbec k zastavení, a ještě hodinu jsme je hledali po Praze. A jelikož se nakonec i oni našli, dalo by se říci, že naše cesta dopadla šťastně.

A ještě anketní otázka: Co byste dělali, kdybyste měli dojet sami tramvají na zastávku, kde na vás čeká maminka, ale tramvaj by najednou jela jinam, vy byste nevěděli kam a neměli byste telefon?

ŽAMPACH! Už při vyslovení tohoto slova naskakuje husí kůže! A naše tajuplná výprava do podzimních mlh a plískanic, vedla právě do tohoto ponurého místa. Plískanice se proměnily v sněžení, ale ani zimní počasí nám nezabránilo v našem výzkumu.

Už staří Slované opředli žampašské okolí mnohými tajemstvími a jejich duch zde sídlí i do dnešních dnů - což se nám téměř povedlo dokázat i vědecky. Konkrétně jsme vypátrali přítomnost vodníka. Ne žádného směšného strejdu s pentlemi, ale původního, prastarého slovanského ducha vod! Jako nejpříhodnější vodní lokalita se ukázala samotná řeka Sázava. A skutečně, jakmile jsme umístili návnadu, už se chytil! Vylekal všechny včetně nebojácného Aleše, a to už je co říct! Nikoho naštěstí do řeky nestáhl, a tak jsme mohli prohlásit výzkum za úspěšný.
Vedle vědecké práce jsme stihli i uměleckou tvorbu. Originální sněhové sochy je možné obdivovat v obrazové galerii. Hra s putováním za Velkým Duchem Severu sice zůstala nedokončená, ale alespoň obě družiny získaly píšťalu k probuzení Černého Ptáka Zimy. Pak už po nás jen Pája s Péťou uklidili nebetyčný svinčík a jelo se domů. Ačkoliv Žampach není daleko od Prahy, neřekli byste, jak je to zapadlé místo. Vlaky stojí v každé zatáčce dvacet minut a cesta vám vyjde na dobré dvě a půl hodiny...

Počasí nám opravdu nepřeje. Příští rok by možná bylo dobré vynaleznout voděvzdorné draky. Nebo ještě lépe i sněhuvzdorné a navíc létající i v absolutním bezvětří.
Ty naše promokavé asi uložíme do hangáru. Třeba ještě bude nějaká šance...

Tradiční podzimní výprava na Jehlance v Rokytnici nad Jizerou už je minulostí. Vinnetou s Old Shatterhandem, Old Firehandem, Harrym, Samem Hawkinsem a s námi zdolali nezbedného náčelníka Ponků Paranohu. My jsme kvůli tomu museli běhat po kopcích až ke Krakonošově zahrádce, na Ručičky a Manitou ví, kam ještě. Ale stálo to za to. Než se nám hory v pondělí úplně ztratily v mracích, stihli jsme nadělat spousty fotek a videí. Podívejte se na fotky a video. Uvidíte na nich i Arálie, kteří tam byli tradičně s námi.

Vltavu jsme pokořili! A ti, kteří doufali, že se beznadějné počasí vylepší, dočkali se zázraku. Obě dopoledne, když se Vltava vyloupla z mlhy, předvedla nám kouzelné obrázky jihočeského babího léta. Škoda, že čest ušixáckých dětí obhajovali jen Pišta se Šaškem. Zaslouží si uznání za otužilost.
Večer nám pak dobrou noc dávaly lišky... a nedělaly to ze zdvořilosti, potvory prohnaný! Mikeš má co vyprávět.
Podívejte se na fotky!

Ahoj!

Premiéra našeho dvoudílného velkofilmu "Za tebou" a "Za tu barvu to stojí" slavně proběhla začátkem října v klubovně. Nyní bude putovat film po festivalech - tedy alespoň festivale Čtrnáctky.
Dlouhoočekávaná webová verze filmu o filmu je ke stáhnutí v galerii. Je to spíš taková divoká spontánní reportáž a o filmu se z tohoto filmu o filmu nedozvíte vlastně vůbec nic. Atmosféra natáčení z něho nicméně přímo čiší!

Začátek letošního tábora byl plný překvapení. Na poslední chvíli jsme zjistili, že na našem obvyklém místě ve Slatiňanech vichřice zničila lesy. Hned potom nám byl zakázán vstup do celého polesí, takže bylo nevyhnutelné přestěhování celého tábora. Ostatně, podívejte se na fotky, jak to ve Slatiňanech vypadalo. Měli jsme to tam moc rádi a všichni tam na nás byli hodní, ale jak můžete sami vidět, byl nejvyšší čas se přestěhovat.

Jak se říká: "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný." Tohle pro nás skutečně silný zážitek byl. Během jednoho dne se nám podařilo sehnat novou táborovou louku, a jak se později ukázalo, velice ochotného a trpělivého autodopravce. Mobilizovali jsme všechny ochotné kamarády a známé a jali se stěhovat.
První úskalí nastalo při příjezdu nákladního auta, jelikož se ne a ne vejít na příjezdovou cestu. Nicméně po hodině prořezávání a prosekávání cesty Pan Řidič usoudil, že už se vejde a skutečně se vešel. Nikdo z nás neví sice jak, ale vešel, a to bylo důležité. Pak nás čekal asi tak tříhodinový trojrozměrný tetris, jehož vítězům, kterými jsme se stali, se podařilo naskládat kompletně celé naše táborové vybavení do jediného nákladního auta, které mohlo vyrazit na nové tábořiště.
Už tady si Pan Řidič sem tam posteskl, že tohle jeho auto dlouho nezažilo. To ještě chudák netušil co ho čeká. Dvě a půl hodiny mohl po cestě doufat, že už má všechny terénní pasáže za sebou. Neměl. Na novou louku se totiž nedá přijet jinak než brodem přes Žirovnici. Pan Řidič však opět prokázal svou trpělivost a odhodlání. Po pečlivém prozkoumání brodu prohlásil, že "to půjde". A šlo.
Takže náš tábor byl zase na místě. Mimo jiné jsme při této akci zjistili, že naše táborové vybavení váží pěkných 6 tun. Mohli jsme tedy začít s chutí a radostí znovu stavět, a to pěkně rychle. To, co běžně stavíme týden, musíme postavit za dva dny. Zvolili jsme revoluční strategii většího úsilí a kratších přestávek a tímto novým přístupem se nám tábor podařilo postavit.
Nové místo je podle nás ještě hezčí a hlavně neokoukanější než místo staré. Takže pořekadlo "Každá změna je dobrá, byť by byla k horšímu." se nakonec nenaplnilo. Nevadí nám to.
V galerii můžete shlédnout vedle polámaných lesů kolem Slatiňan i fotky ze samotného tábora.